kamila - @ 04.08.2016 | #

Sotva dohrálo Hold... už jsem tam sunula Presto. Když si člověk dá tyhle dvě věci ihned po sobě, pozná že rozdíli v tvorbě tu rozhodně jsou, Presto zní jinak, i když se může zdát že je hodně podobné. Podle mě je hodně soft, melodie vystupují více do popředí, jako by chtěli přebýt progresivní tvář kapely, vše je více sofistikované a aranžmá nabývají mnohem většího významu, Rupert Hine táhne kapelu jinam než Peter Collins. Z desky sálá klid a mnoho skladeb má výpravný chyrakter, jakoby skrývali určitý příběh, což mě dřív asi nenapadlo.

Show don't Tel začíná rázně, všude je plno Lifesona, skladba klade důraz na změny rytmů a v refrénu hraje na písničkovější notu. Chain Lighting mám moc ráda, vzdušnost, lehkost a čirá muzikantská radost, kterou kapela do dnešních písni už moc netransformuje. V The Pass citím onoho výpravného ducha, další písně mají jemnější tvary a více vyniká bohatství aranžmá. Do tempa mě dostává sedmá Superconductor, nejrychlejší a nejráznější věc alba. Hřejivou pohádkou je naopak Anagram, její stavba, funkční tempová vláčnost a především romantické kytarové údery v piánové návaznosti, mě vždycky úplně dostanou do dokonalého stavu. Největší bombou je pak poslední, rozjemněle sugestivní a naléhavá skladba Available Light, vrchol kompoziční práce Rush.

Jednu dobu jsem měla tuto desku snad i nejraděj a do dnešních dnů vlastně neztratila nic ze své magické krásy. A bodování, u Rush? Míň by bylo snad k smíchu.

horyna @ 05.08.2016 13:46:57 | #
Kubišta: dobře nechme práva stranou, jistotu beru tam, kde ty bereš vyvařenou čajdu. Hele nechme každýmu jeho názor, jo, dnes už tu toho zkaženého zaznělo dost, co ty na to? Vapor Trail neberu jako super desku, ale i jí jsem postupně přišel na chuť, chtělo to jen hodně trpělivosti, čtyři s klidem. Rush je má kapela number 3, takže asi chápeš jak jejich tvorbu miluju a uznávám.