Reakce na recenzi:

Myšák - @ 31.01.2020

Od vydání posledního alba Shadow Gallery loni uplynulo deset let. Můžeme jenom spekulovat, jestli se prostřednictvím této kapely v budoucnu ještě dočkáme přísunu nové muziky. Slibuje se dlouho a trvá to už věčnost. SG nikdy nevydávali desky v nějakém přesně odhadnutém intervalu a jestli si dobře vzpomínám, krom jedné šňůry snad ani nikdy nekoncertovali. Přitom jsou to velmi inteligentní hudebníci a někteří z nich dokonce multiinstrumentalisté. Mike Baker který už mezi živými bohužel není, byl jedním z poznávacích znaků SG. Když otevřel ústa, byl nezaměnitelný. To je výsada těch největších. Dokázal vyzpívat všechno a na koncepčním pátém albu dokonce použil několik rejstříků, aby dokázal co nejvěrohodněji načrtnout charaktery jednotlivých osob.

Tady kapela dosáhla své nejvyšší mety a kdyby se tenkrát rozpadla, mohlo se hovořit o odchodu na vrcholu. Deska je dlouhá a poměrně složitá. Skladby si můžeme rozdělit do dvou rovin. Buď tu jsou krátké, dvě minuty trvající věci kde se hlavně hraje, nebo rovnou osmiminutové epické kvádry, ve kterých je brilantní instrumentace členitá a všechny nástroje spolu hrají první housle. Občas vzniká pořádně mohutná hudební masa, občas jen Mike spoře intonuje na pozadí klavíru, nebo klasické kytary.
Deska dostala výborné zvukové ošetření, které je však vykoupeno ztrátou určité archaičnosti provázející první dvě alba, které SG stavěli do originálnějšího světla.