Reakce na recenzi:

Judith - @ 01.12.2022

"V" je nejlepší album Spock's Beard. Můžeme nesouhlasit, můžeme i protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Nechybí silné melodie, výrazně klenuté a bohatě vrstvené vokály, propracované orchestrace, prudké výkyvy hladiny energie, které odrážejí vnitřní stavbu sdělení (spíš než změny tempa opravdu vnímám kolísání energie vložené do výrazu - oscilaci mezi dravým, až silovým položením se do hudby a ztišenými, reflektivními pasážemi) a především tisíc a jeden nápad marnotratně poházený po velkrysé stopáži, která ani na moment nenudí, aniž by ovšem posluchače zahltila nepřehledností.

Zlaté období klasické sestavy je z druhé strany ohraničeno debutem a položena vedle sebe tato dvě alba ukazují, jakou cestu Spock's Beard a především Neal Morse za těch pár let ušli: od stylizovaného, dramatického, velikášského, náladového až rozervaného, ale i výrazně hravého a v dětském úžasu tonoucího The Light po ztišenější, vytříbenější, vnitřně komplikovanější, ale stále procítěnou a nohama na zemi stojící římskou pětku. Při bližším pohledu je až s podivem, jak dlouho dokázali tihle výjimeční muzikanti být společně vyklonění do prostoru, když se už na své prvotině ocitli na hraně, On The Edge. Po Pětce následující Snow působí pro moje uši mnohomluvně chaoticky a jeví se jako pokus udržet neudržitelné.

S odstupem je snadné být za chytrého, ale už tady to bylo jasné: krize jak prase. Osobní, citová, duševní... jen to tvořivé pořád jako na potvoru při plné síle, tak co si s tím vším počít jiného než hrát a zpívat. At The End Of The Day odkazuje nejen k fázi dne, kdy se člověk zastaví a zamyslí, odpočine si, ale je to také fráze užívaná ve významu "nakonec", na konci všech věcí - takže veliké bilancování, ztišené prozatím příchodem blízké bytosti. Ale už v následující (překrásné) Revelation se do téhle blízkosti ("nechápu jak, ale vane skrze mne") vtírá vesmír se vším svým chladem a záhadami.

Thoughts pak člověka zase vrhnou do izolace, když si sám pro sebe přehraje celý možný dialog a raději do něj vůbec nevstoupí (Říkal jsem si, že půjdu a povím ti, co mám na srdci - a pak jsem si pomyslel, radši ne. Ty bys se mnou nemluvila, já bych se cítil ještě hůř, ty bys nejspíš křičela nebo mě jenom tiše umlčela...) - překrývající se hlasy ve skladbě působivě a s jistým nadhledem ilustrují tuhle nikdy neuskutečněnou, zbytečnou hádku. Je ironií, že největší vnitřní bitva se odehrává v následujících dvou hladkých, lehce plynoucích kusech: od "všechno je to nanic" prázdnoty nedělního dne, stráveného kompletně v posteli, po "tak to ještě zkus, zkus být jako ostatní" v Goodbye To Yesterday - tohle není přeslazená balada, to je zaklínání a vzývání sebe sama a takzvaného "normálního života".

Majestátní, bezmála půlhodinová The Great Nothing je pak skicou jednoho uměleckého života - tónů, které se zjevují "odnikud", výprodeje vlastního nitra, jalové slávy, nenaplněného potenciálu, a pak zase, když už to nikdo nečeká: "Jeden věčný tón, jedna nota přichází odnikud, a na ničem jiném nezáleží. Hraje dál a dál, i když o tom nikdo neví." Spock's Beard na tomhle albu ukazují, ne, oni to žijí, že hledat je zajímavější než najít. Že právě ta hrana, kdy člověk po něčem velkém a věčném sahá, ale ještě to nedokáže úplně zachytit, je ten nejvíc sdělný moment. Že v tom, v čem je člověk nejvíc sám, je nejblíž těm ostatním.

"V" je album, které si můžu od začátku do konce přezpívat, a přitom mě nepřestává udivovat svou propracovaností a takřka nekonečnými zákrutami. Zarývá se do hloubky, a občas se zničehonic vymrští jako delfín za barevným míčem, duhovou bublinou nečekaného zázraku. Mám chuť Neala poplácat po zádech a říct mu, tak to tak neprožívej, neřeš... ale nějak se mi nechce svět o tyhle tvůrčí muka ochudit. Pět hvězd.