Reakce na recenzi:

Voytus - @ 25.11.2009

Ač nejsem příliš nadšeným obdivovatelem neoprogových kapel, i v tomto žánru jsem našel několik málo souborů, které mi mají co nabídnout, přestože z jejich hudby cítím inspiraci legendami 70. let. Co naplat, jinak to snad ani nejde.
Ale kapely jako Spock's Beard, Marillion, Flower Kings nebo Transatlantic si poslechnu rád, protože mají atmosféru.
16 minut úvodní At the end of the day uteče jako voda, zamlouvá se mi, že průběh skladby není odhadnutelný, jako například na posledních deskách Dream Theater, zvuk je čitelný (výborně nazvučená basovka a bicí, skoro jako by se sešli Squire s Collinsem), Neal Morse je výborný autor a výborný zpěvák. Narozdíl od jiných zpěváků tohot žánru má náboj a nenudí. Navíc kapela nestaví na virtuózních sólech, která časem začnou také nudit, ale na atmosféře - naprostým bombou je pak flamengo kytara a perkuse v páté minutě.
Následuje pásmo čtyř kratších písní, s místy popovými názvuky, ale proč ne. Dobré melodie totiž nemusí být hned popík, že? Vícehlasy v Thoughts připomenou Gentle Giant, poklidná Goodbye to Yesterday naopak křehké popěvky Genesis, stejně tak All on a Sunday (třeba z období ...And then there were three).
Poslední skladbou je téměř půlhodinová The Great Nothing, která rozhodně nemá nic společného s názvem. Kompozice je to promyšlená, místy tvrdší než zbytek alba, jejích 27 minut uteče neuveřitelně rychle. Občas se podobných stopáží děsím, a to i u starých klasik.
Přestože jsou tu jasné inspirace Genesis (klávesy, harmonické postupy), Gentle Giant (zmíněné vícehlasy), Yes (toho se ale nemůžu zbavit u žádné neoprogové kapely) i třeba ELP, nijak mi to nevadí, protože hudba Spock's Beard má nápad a náboj. Jen víc takových seskupení.