Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 20.08.2018

S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas letí. Uběhlo například již několik desetiletí od okamžiku, kdy jsem naposled slyšel nějaké LP od Uriah Heep. Přitom desky s Byronova období jsem měl poměrně rád. Rozhodl jsem se tedy pořídit nějakou Best-ofku, nejlépe v živém provedení. Od této idey už byl jen krůček k mému novému nápadu. Ohodnotím dvě live nahrávky Uriah Heep - jednu s původním pěvcem Davidem Byronem a druhou s jeho nástupcem Johnem Lawtonem.

Znalci jistě vědí, po jakých deskách jsem sáhl. Ano – tipujete správně, ta první bylo vydána jako dvojalbum v roce 1973 pod názvem Live January. Natočena byla téhož roku při lednovém koncertu v anglickém Birminghamu a stala se jednou z prvních živých hardrockových nahrávek. Práce na ní však nebyla jednoduchá. Dlouhou dobu se nedařilo, předchozí záznamy z jiných koncertních zastávek vždy v něčem selhaly. Až poslední koncert k velké úlevě všech klapl po technické stránce na výbornou.

K posluchačům se o několik měsíců později dostal záznam jedenácti písní vybraných z předešlých čtyř studiových alb kapely (na Salisbury se z nějakého mně nepochopitelného důvodu nedostalo). Jinak je poslech této desky lahůdka. Skupina ve svém nejklasičtějším složení předvádí v plném nasazení průřez svou dosavadní hity nabitou tvorbou. Většina skladeb zní podobně jako na studiových albech i s kouzelnými sbory, jen Gypsy je proložená improvizací jednotlivých muzikantů. Naopak z The Magician's Birthday zbylo jen jakési torzo.

Zvuk je neuvěřitelně precizní a každý nástroj je detailně slyšet. I proto se objevovalo podezření, že ne vše pochází z koncertního záznamu. To dnes asi nerozlouskneme, nicméně tento koncert se zařadil mezi špičku živých záznamů ze sedmdesátých let. Lze se soustředit třeba na souhru klávesáka Hensleyho s kytarou Micka Boxe, zvláště však vyniká linka basové kytary Garyho Thaina, neboť každá nota jím zahraná je lehce identifikovatelná. Tato nahrávka se stala pomníkem Uriah Heep a nemohla být zaznamenáma v příhodnější dobu – uprostřed největšího rozkvětu kapely. Splnila přesně to, co jsem očekával - připomenout si songy kapely z dané doby.

Jen malé smítko na celém dvojalbu se přece jen najde. Celou jednu stranu LP vyplňuje medley rock'n'rollů, což mi připadá docela neúměrné, přece jen raději bych slyšel další původní skladby UH. V zásobě jich měli nepřeberné množství. Třeba právě zkrácenou The Magician's Birthday, která by v živém provedení byla jistě mnohem poutavější a zajímavější.

P.S.: Závidím rovněž majitelům původního vydání na LP, kteří měli v obalu vloženou krásnou knížečku s fotkami - já na CD krom jednoho malého snímku nemám nic.