Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.11.2017

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.