Filozof - @ 24.01.2008 | #

Bylo nám dvacet a definitivně jsme propadli hudbě. Mezi směnami v německých putykách jsme u našich kapitalistických sousedů utráceli astronomické částky (na nepracujícího českého studenta) za CDčka a přístroje a objevovali tak hudební svět. V německých halách s elektronikou a nosiči jsme objevili většinu z později obdivovaných interpretů. Kupodivu to ale nebylo v NSR, nýbrž na Václaváku, kde kolega kybernet našel zvláštní CD, které ho zaujalo názvem. Šest žen Jindřicha VIII.? Koupil ho na blind a byl unešen. Jakýsi klasicky (částečně?) vystudovaný hudebník-klavírista se pokusil pomocí svého nástroje charakterizovat 6 manželek – 6 skutečně skutečně žijících historických osobností – manželek kontroverzního anglického vládce Jindřicha VIII. Tudora z 16. století, počínajíc Kateřinou Aragonskou a končíc Kateřinou Parrovou. Jeho eskapády s manželstvími, které měly dalekosáhlé dějinné důsledky a kvůli nimž nasměroval nábožensky (a implicitně i ekonomicky a politicky) Anglii na nejméně půl tisíciletí dopředu, jsou chronicky známé a není divu, že posloužily i jako inspirace hudebníkům.
Hudebně vzato je snaha o vystižení charakteru a povahy 6ti různých žen klavírem velmi zajímavá, byť ne originální. Na posouzení, do jaké míry se toto povedlo je nezbytné podrobně pročíst jejich životopisy, k čemuž jsem se zatím ke své hanbě nedostal.
Konstatujme tedy alespoň, že jde o zajímavou, mírně zvukomalebnou šestidílnou hudební fresku, pohybující se na pomezí klasiky a líbivě popového popisu. Právě tato Wakemanova “lacinost” se často stává terčem kritiky publicistů a hudebních vědců – bezesporu tím patří mezi nejkontroverznější a nejdiskutovanější umělce v okolí populární hudby.
Wakemana po úspěchu tohoto alba v našich uších začal kolega cíleně kupovat, ale přiznám se, že s výjimkou dalšího tématického alba s historickým podtextem (The Myths And Leggends...) už nás nic tolik nezaujalo. Toto album však považuji za poměrně povedené – rozhodně lepší než Wakemanovo působení v některých popových skupinách, kde (jak jsme se později dozvěděli) také působil.

stanley @ 12.02.2008 06:05:02 | #
mikepis:

1.máš pravdu,že bacha připomíná skladba č.4.včera jsem si to poslechl.bohužel o všech ostatních se dá říct, že nápodoba jiných klasiků tam je taky a je uplně jedno jestli to je bach či ne.kdybych tam cítil invenci,tak by mi to bylo jedno.ale trvám na tom,že jsou to melodické rozkládané akordy doplněné předvídatelnými prstolamy.

2.možná je to wakemanovo vrchol,ale kvalit klávesáků jiných art či progrock kapel podle mě stejně nedosahuje.chybí tomu ten pověstný Duch hudby.je to muj subjektivní názor.

3.Yes na fragile,CTTE či relayer taky používají klasické postupy,ale rozhodně tam tedy cítím vliv ameriky i jazzu.pořád je to rock.má to nápady,zejména právě díky squirovi či howovi.srovnat yes a wakamena podle mě nejde.yes jsou o třídy výš.

4.co vím,tak artrock byl v druhé pulce 70.let a platí to snad do dnešních časů vysmívaný žánr pro jeho umělost a sterilitu.vím to minimálně od svách starších kolegů muzikantů,co tu dobu trochu více zažili.to není otázka,že by nastalý vývoj nemohl tento směr oslabit/to se punku stalo taky/,ale pravda je,že prostě ta invence od konce 70.let šla rapidně dolu a dokazuje to i všobecný utlum artrockových kapel v té době.bohužel jsem zaznamenal větší výsměch na adresu artrocku než na punk či popík 80.let.

5.máš pravdu,že mé názory jsou asi neobvyklé,už tu byly terčem kritiky.ale právě proto,že je tahle stránka hlavně o rocku,tak po téhle stránce to wakeman v mých očích prohrává.a protože v klasice taky není první třída,vychízí mi z toho ani kočka ani pes..