Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.12.2011

Tak jako jsem od prvního poslechu přišel na chuť prvnímu sólovému albu Ricka Wakemana – The Six Wives Of Henry VIII. – tak mě uhranulo od prvního poslechu i album No Earthly Connection…. Přiznám se že šílené orchestrace na albech, které jsou mezi těmito dvěma mi přišly hodně nabubřelé – i když i tady bylo hodně dobré hudby výtečně zahrané a zaranžované – ale bylo jí najednou příliš moc – tady na tomto albu se leccos odfiltrovalo a zůstalo to zásadní a základní, co Wakemanovu hudbu činí dodnes majestátní a skladatelsky a interpretačně jedinečnou…
Album jsem ještě ve vinylové podobě vlastnil hned v roce 1976, kdy vyšlo. Uvnitř byl malý „hlavolam“, který když se vystřihl a založil do roličky a otáčelo se s jím na obalu alba – svěřil nám jisté vizuální tajemství. Zaregistroval jsem ale tehdy zvláštní věc: album bylo (vinylová hmota) nezvykle tenké a kromě toho se mírně na talíři gramofonu vlnilo…. Nic se s tím nedalo dělat. Údajně prý britský gramofonový průmysl zasáhla krize a šetřilo se komponenty na výrobu desek a proto byla deska tenka a s „odlehčeného“ materiálu.
Až jsem se přeorientoval na CD, dlouhá léta mi trvalo, než jsem tenhle titul získal v CD verzi, protože se s jeho digitalizací nějak nezvykle dlouho otálelo (?!). Naštěstí už dnes album mám a zase se k němu tak jako dřív rád vracím…..

MUSIC REINCARNATE – krásný stereofonní efekt bzučících synthesizerů a mocný nástup chrámových varhan se rozhostí monumentálně prostorem jako předobraz divadelního představení…. Výtečně nahrána rytmika – baskytarové party Rogera Newella a bubeníka Tonyho Fernandeze mají ráznost, úderost a kreativitu a už je tu Mistr Wakeman, který rozehrává svou neskutečnou baterii klávesových instrumentů a vrství jednotlivé plochy na sebe jako malíř, když míchá barvy na velké plátno obrazu…
Je tady ale také Ashley Holt – zpěvák mocného hlasu a Martyn Shields na trubku a Reg Brooks na trombon. Výteční hudebníci, kteří ovládají více dechových instrumentů a nahrazují nekonečné sekce dechařů… Velmi mě zaujal sborový zpěv a capella podle starých sborových chrámových tradic – nádhera!

Part 1: THE WARNING – druhá skladba sice zůstává na artrockové platformě, ale rytmika má funkový nátisk, podporovaná dechy a sekanými doprovody kytary Johna Dunstervilla. Ashley Holt zpívá s velkým nasazením

Part 2: THE MAKER – krásná, hladivá melancholická atmosféra, vytvářená klavírem a jemně čeřenými hammondkami. Wakeman dokazuje svoje klasické hudební vzdělání a výtečnou techniku hry. Aranžmá má mírně pompézní charakter a mohlo by sloužit jako podkres soundtrackového záznamu pod nějaký lyrický záběr historického filmu. Nádherně vystavěná melodie a harmonické základy jsou velmi nosné. Holtův hllas zní pojednou samětově krásně, ale nepodbízivě.

Part 3: THE SPACEMAN – šumění vody a bzučení space echa a mellotronu je předobrazem další skladby, v níž mírně vyčnívá akustická kytara Dunstervilla. Dochází ovšem k rytmické změně a opět se vzdálíme lyricky něžnému tématu a máme tu opět vyprecizovanou funkovou rytmiku a výtečné sborové zpěvy jako podkres pod Holtův hlas. Nádherné vstupy kytary, baskytary, hammondek a bicích nástrojů, které se řetězovitě napojují na sebe. Velmi sugestivně působí mezihrové sólo Wakemana na synthesizer, kde vedle klasických ohýbaných mňoukavých tónů vnímáme i zajímavý pokus o simulaci elektrické kytary na synthesizer. Vrstevení elektrického piana a mellotronu se sbory se děje ve velkém formátu. Rytmické nástupy jsou akcentovány ve velké rychlosti. Závěr patří mužskému sboru – opět famóznímu!

Part 4: THE REALISATION – melancholický začátek a prolínají elektrického piana a baskytary dává příležitost v dramaticky se stupňující skladbě opět Holtovi. Dokazuje že je to opravdu Pán Zpěvák. Výtečně zazpívané party s expresí, dramatickým vyústěním a syrovým výkonem se prolíná s jemnějšími postupy. Uplatnil by se určitě i v operním zpěvu – když ne jako sólista, tak jako výrazný sborový zpěvák. Aranžmá je opět dotažené do detailu a střídání nálad a dynamiky zde hraje zásadní úlohu. Marty Shield na trubku a Reg Brooks na trombon jsou sice jazzmani, ale mají rockové cítění a tuhle dravost dávají zcela k dispozici. Nádherný příklad kompozičního díla par excellence….
Tajemné bzučení synthesizeru připomíná science-fiction v obrazu i ve zvuku v prostorovém nekonečnu…

Part 5: THE REAPER – zvláštně vrstvené party varhan, baskytary, akustické kytary, elektrické kytary, mellotronu, bicích nástrojů a dalších zvýrazňovaných klávesových instrumentů… Holtův projev zní umírněně a vypravěčsky laskavě. Je zde pohádková atmosféra a pocit jakéhosi smíření. Velmi zvláštní pasáž instrumentálních kouzel, které nám vracejí zpět v krátkých sekvencích již jednou slyšená a použitá hudební schémata. Znějí jako hlasy svědomí z lidského nitra, která ukolébávají instrumentální vlny. Příjemné pro poslech ve sluchátcích při přelévání jednotlivých témat a vzájemně se propojující se závěrečným šuměním. Téma se nám ale opět hlásí základním motivem další velmi dobře vystavěné melodické linky, kterou podporují bzučivé Moog synthesizery. Fernandezovy bicí nástroje dokáží hrát uměřeně, i technicky složitější party bez nadbytečného exhibování s dobrou spoluprací Newellovy baskytary. Sugestivně působí i šepot pod zpívaným hlasem.
Na závěr téhle suity se jako epilog přihlásí úvodní mocné téma bzučivých náletů synthesizerů, což činí tečku za tímto tématem…..

THE PRISONER – snivé hučivé tóny synthesizerů, varhan a mellotronu otevírají další nezávisle na předešlém materiálu osobitou skladbu. Wakeman sází na melodické prostory a rytmicky prokreslované party, kde není nic ponecháváno náhodě. V instrumentální mezihře famózním způsobem ovládá cembalo dopreparovávané hammondkami s Leslie boxem. Výtečný vstup – včetně divokých nástupu ostře sekaných bubenických náletu společně s trubkou a trombonem. Hudba se vlní jako teplý proud mezi studenými horskými hřbety…
Newellova baskytara je na celém albu velmi výrazně slyšet a její dravou přítomnost vnímám jako nezastupitelnou a opět ta krásná cembalová mezihra. Wakeman ovládá svoje klavesové instrumenty s barvurním pojetím. Stejně tak jsou opravdu výtečné i sborové zpěvy jako v náročné rapsódii. Sofistikovaná píseň, do které se mistrovským způsobem doaranžovaly instrumentální party, které přeskakují s renesance do baroka a rokoka a klasickými dramatickými postupy v dynamických akcentech. Klasické chrámové varhany dokreslují atmosféru…. Opravdová hudba mistrů!

THE LOST CYCLE – poslední skladba se vrací více na rockovou půdu. Má větší agresivní základy a také baskytara a bicí zde hrají ještě razantnějí než předtím. Vrstvení synthesizerů se viné jako dlouhý had harmoniemi a Dunsterville jako kytarvá spojnice prokresluje několika nástupy spojení mezi instrumentální a zpívanou částí skladby…
Klavírní téma jako od Čajkovského se prolíná s vrčením synthesizerů a tajemným odezníváním v prostoru. Mám neodbytný pocit rockové opery (nebo muzikálu) kde je téma skladba v kontextu celého díla stejně důležité na začátku jako na konci. Retrospektivně pojatý klavír se svým starobylým soundem zvýrazňuje Wakemanovu techniku hry doplňovanou elektronickými efekty. Klavírní postupy mají skutečné klasické základy hry. Obdivuhodné úhozy a technika rychlých běhů obou rukou a přitom suverénní sebejistota hry – to je pro Wakemana příznačné. Okázalé a mysteriózní dílo je u konce….
Už nikdy potom se mně Wakemanova produkce nelíbila natolik svým strhujícím pojetím a přitom srozumitelností oplývajícím přístupem jako právě zde na tomhle albu. Pravda, jako na jiných Wakemanových sólových albech, ani zde nemá elektrická kytara prostor, jaký by možná rocker očekával, ale Wakeman věděl co dělal a přiznám se, že mi výrazné absence kytarových sól na albu nijak nechybí…
Plný počet hvězdiček je zcela namístě!