Reakce na recenzi:

Voytus - @ 26.05.2008

K Wishbone Ash jsem se dostal v sedmnácti, v té době jakožto metalista. Číslo jedna pro mě byli Iron Maiden a Dream Theater, kteří na nějakou dobu vystřídali mé oblíbené Deep Purple, Jethro Tull, Uriah Heep nebo Led Zeppelin. Jeden známý mi napůjčoval diskografii Grand Funk Railroad, na nichž jsem, coby 'malý metalista' oceňoval nahulený zvuk, stal všechno doprava. Současně s tím mi půjčil nějaké Humble Pie a Live Dates od Wishbone Ash. Znal jsem akorát název kapely, jestli vůbec.

Na první poslech nezapomenu. Pozvolna se rozjíždějící The king will come, všudypřítomné kytarové dvojhlasy a vícehlasé zpěvy, a překvapivě: čistý zvuk na kytarách! Světe div se, ač zvyklý na tvrdé kytary deathových kapel a tak nějak odmítající cokoli jemnějšího (a to jsem předtím dlouho poslouchal gabrielovské Genesis!), nedokázal jsem se od této hudby odtrhnout. Oba kytaristé zkreslují jen na sóla, ale ani to není pravidlo (a ještě bych hádal, že to nebude záležitost krabiček, ale poctivý lampový aparát), tu a tam kvákadlo, případné echo.

Ke skladbám snad jen to, že lepší vybrat snad ani nemohli. Přehrává se materiál z prvních čtyřech alb, vpodstatě zůstávají WA věrni studiovým předlohám, v některých místech je překonávají větší dávkou energie - třeba Ballad of beacon, především vokál (je to přeci jen živák). A zvláštní je, že skladby, přestože nejdou pod pět minut a nejsou nijak složité, nenudí. Prodloužená sóla, kterých je zde dost a dost, nejsou žádnými exhibicemi, oba kytaristé jsou především melodici. Sóla tak nepůsobí samoúčelně, ale dotváří atmosféru a texty.
Také jsem, když se mi jednoho dne podařilo dostat do přehrávače i druhý disk, byl překvapen vypalovačkou (ano, vypalovačkou. Že je to na sedm? No a co? Vždyť je to fakt nářez) Pilgrim. Dodnes mi uniká, jak můžou hrát unisono takovýhle riff - sám o sobě sice není těžký - ale do toho s přehledem zpívat. Sedmnáctiminutová verze Phoenix je také výborná. Nejprve jsem se té stopáže lekl (navíc je tu dvakrát, ještě jako bonus), ale oni ví co s tím - hlavně střední část, když pomalu stišují, až téměř přestanou hrát, aby pak na chvíli nechali jen publikum vytleskávat rytmus a pak to znovu nakopli.
Prostě a jednoduše: Live dates je jedním z nejlepších živáků. Těžko vyzdvihnout to úplně nejlepší, ale fakt, že s kapelou hrajeme Throw down the sword a Warrior jistě o něčem svědčí.
A hodnocení? Není to jednoduché, přestože chci dát pět, ale ne každý rád živáky (nechápu proč, muzika je především o koncertech, navíc zde není vlastně co vytknout - možná trochu nevýrazný rytmičák, ale s tím se dá žít). Já živáky rád. Sežeňte, posuďte. Doporučuji i jakožto Best of Wishbone Ash 1970 - 1973. Nemůžu jinak - *****