Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.02.2012

Druhé řadové album legendární fusion skupiny Mahavishnu Orchestra dodnes vnímám jako absolutní zázračné zjevení. Jestliže na prvním albu byly vytýčeny nové směry dosud netušených hudebních schopností, na albu Birds Of Fire byla tato hudební filosofie potvrzena a rozkreslena do ještě větší šíře.
S albem jsem se seznámil relativně brzy po jeho realizaci - na jaře 1973. Bylo to v období vrcholného britského hardrocku a já měl osmnáct let. Přijmout na první pokus tohle hudební dobrodružství se mi hned nepodařilo (v daném období jsem všechno poměřoval vlivem Led Zeppelin a Deep Purple), ale poměrně rychle se mi podařilo tuhle hudbu absorbovat a dá se říci, že mě pohltila její koncepce. Byl to ten typ hudby, při jejímž poslechu bylo třeba oprostit se od vůkolních starostí, problémů, povinností a úkolů a totálně se oddat poslechu – nejlépe zcela sám a potmě. Když jsem se blíže seznámil s historií kapely a dozvěděl jsem se něco i o této hudbě a jejich hudebnících, byl můj pohled na tuto hudební problematiku ještě rozšířen….
Birds Of Fire se časem stalo součástí mé sbírky. Musím konstatovat, že ale hodně rockerů v mém okolí nebylo příliš nakloněno tuhle hudbu akceptovat, třebaže uznávali mimořádnost hudebního umění Johna McLaughlina, Jerryho Goodmana, Jana Hammera, Ricka Lairda a Billyho Cobhama. Nevím jak dnes…. Hudba se od té doby hodně vyvíjela a možná už bude pro řadu lidí akceptovatelnější než v době jejího vzniku.

BIRDS OF FIRE – úvodní údery na gongy předjímají závažné téma…. Vzápětí se do uši zařízne rychlá akordická výměna rozlamovaných akordů, sledovaná kovově znějícím zvukem elektrického spinetu a vzápětí už je tady baskytara a jako výbuchem parního kotle se rozběhnou vpřed od počátku těžko kontrolovatelné bubenické běhy…. Famózní souhra, kdy se ještě připojí do tohoto konglomerátu elektrické housle a my můžeme být svědky komplexního vrstvení hudebních témat. Tohle není čistý rock, ani čistý jazz – hudební kompozice se posunuje k articifiální hudbě, kde platí jiná pravidla. Neuvěřitelně rychlé běhy elektrické kytary se dvěma krky Johna McLaughlina, sálajících houslových partů Jerryho Goodmana, elektrického piana střídajícího s Moog synthesizerem Jana Hammera, skvělými basovými doprovody Ricka Lairda a démonicky ďábelského Billyho Cobhama za baterií bicích nástrojů vytvářejí neuvěřitelnou hradbu energie a muzikantské geniality nebývalého formátu. Nikdo se zde nešetří a hraje od prvopočátku na plný plyn a hledají se další možnosti k posunutí hudebního výrazu. Fantastický příklad hudební geniality…..

MILES BEYOND – rozklady akordů elektrického piana Fender-Rhodes zahajují dalšé skladbu. Není z autorské dílny kapely, ale napsal ji reformátor jazzové hudby 20. století trumpetista Miles Davis. Jeho vliv na muzikantské cítění nepopírá nikdo z kapely, ostatně John McLaughlin (tehdy ještě bez přezdívky Mahavishnu) a Billy Cobham s ním přímo spolupracovali…. Ve skladbě oceňuji střídání dynamických odstínů. Je zde spousta dravosti, ale zároveň i citu a lehkosti, které se vzájemně prolínají. Vzájemné improvizace Hammera a Goodmana jsou jedinečné – pojímány téměř v hračičkovském pojetí vzájemnéjo naslouchání. Pask se ovšem opět divoká energie McLaughlinovy kytary a Goodmanových houslí za nezbytné asistence Cobhamových bicích ujímá své vlády….

CELESTIAL TERRESTRIAL COMMUTERS – třetí skladba se opět odehrává ve značně zrychlených rovinách. Cobhamovy paradiddly a ďábelské breaky s polyrytmickým členěním se vám zarývají do nitra stejně jako střídání kytarových a houslových improvizací. Goodman zleva, McLaughlin zprava a Cobham uprostřed a nad nimi bzučivý Moog Jana Hammera a důrazná Lairdova baskytara. Je neuvěřitelné, co se dokáže vměstnat do necelých tří minut hudebního materiálu a jak se s tím dokáže pracovat. Úžasná sebejistota a mistrovské ovládání hudebních nástrojů ve vzájemném respektu. Živelné, živočišné a přesto s vnitřní kázní…..

SAPPHIRE BULLETS OF PURE LOVE – téma na dvacet vteřin, kdy se popřeje prostor uvolnění energetické záklopky, které se ve smršti vteřin odpoutá od země a ztratí se v nekonečnu jako hudební ilustrace v tomhle experimentálním intermezzu……

THOUSAND ISLAND PARK – pro vyvážení poměrů elektrické a akustické hudby se možná nečekaně, ale přesto velmi vítaně objeví na albu tato meditativní skladba. Hammer sedí za koncertním klavírem, McLaughlin nás omráčí čistou technikou hry na akustickou kytaru Ovation. Baskytarista Laird hraje na kontrabas a rezonuje dlouhými tónovými vibracemi. Vliv evropské vážné hudby je zcela zjevný. Skladba má mírně melancholický nádech…. Pauzíruje v ní Goodman s houslemi – stejně jako Cobham se svou baterií bicích nástrojů. Dumavá skladba v rytmických obrazech nakonec vygraduje a my stále slyšíme neuvěřitelné běhy a práce s jednotlivými tónovými obrazy a bleskurychlými tónovými výměnami. Cítím výrazné uvolnění…. Hudba zde připomíná nekonečný proces kolotání vody, která se zrodí v horách a razí si složitě cestu dolů do údolí a vytváří zde dravý tok…. Úžasně vyzrálá záležitost…..

HOPE – stupňování harmonie s použitím houslových partů, dravých bicích nástrojů, kytarových rozkladů a důležitých basů. Docela by mě zajímalo, co by na takovou kompozici řekl Leoš Janáček…… Tady jsou vyloženě preferovány prvky symfonické hudby, které se podařilo vměstnat do syrového jazzrockového tvaru

ONE WORD – fantastická práce Cobhamových bicích nástrojů. Jeho šílené virbly a vpravdě démonických přechody nutí mozek přemýšlet, jak lze dosáhnout tak precizní dynamické hry a stát se absolutním motorem, který táhne rychlost závodního vozu vpřed. Laird je ze všech přítomných hráčů v kapele „nejméně“ nápadný, ale o jeho jedinečných baskytarových schopnostech není pochyb a v téhle skladbě si tuto skutečnost uvědomujeme v plné šíři. Chvíli atmosféra připomíná hukot ve včelím úlu a chvíli dunění parního vlaku nebo předimenzované elektrárny. Rytmy zde jednoznačně vítězí nad melodickou složkou. Sólující McLaughlin se zde uchyluje k rychlým doprovodům, které gradují a nakonec vybuchnou v divoké bezbřehé sólo, střídá se s Hammerem na Moog synthesizer a s Goodmanem, který používá u svých hadovitých tónů elektrických houslí navíc ještě wah wah pedál. Tohle je hudby z alchymistické kuchyně. Střídání improvizací kytary, synthesizeru a elektrických houslí se děje v takové ryclosti a propojenosti, že člověk přestává vnímat časoprostor. Cobham dostává příležitost nabídnout svoje fantastické sólo na bicí nástroje z umělé hmoty, které si nechal postavit u firmy Fibes a dociloval tak ještě větší údernosti a hlasitosti. Na bicí se ovšem vyjadřuje svým specifickým jazykem a hovoří a křiči, mumlá a šeptá a pořád drží famózní rytmus, který je k nezastavení (ta práce dvou velkých bubnů je neslýchaná)….. A už je zde zpátky elektrické piano, elektrická kytara, které akcentují jednotlivé doby a pak se ovšem polyrytmická struktura promění v ďábelský model stupňované harmonie a superpřesných nástupů v nespočitatelných dobách. Jakákoliv další slova jsou tu zbytečná. Myslím, že jsem byl svědkem opravdového zjevení…..

SANCTUARY – další skladba, jak už napovídá název má v sobě duchovní energii a pokoru. Je pomalejší, vážnější…. Nekonečně dlouhý tón elektrických houslí v unisonu s elektrickou kytarou, za kreativních akcentací bicích a elektrického piana dotváří atmosféru meditace a vnitřního souznění s vlastním egem. Atmosféra pod základy skladby je ovšem držena pod pokličkou a my cítíme, že k výbušnosti zde není daleko. Ostatně akcentování akordických proměn a basové důraznosti to jenom potvrzují. Jakési nespecifikovatelné tajemno a možná záhadno sálá z této skladby, která rovněž nemá daleko k articifiální hudbě.

OPEN COUNTRY JOY – z téhle skladby od začátku sálá jakési pozitivní mylšení. Elektrická dvanáctistrunná kytara se krásně prolíná s elektrickými houslemi a melodická čitelnost zní téměř hladivě…. Chvíle odmlčení a pak zcela nečekaný nástup, který vás málem srazí k zemi. Lairdova melodická basová linka je čitelná, ale kraluje zde šíleně rychlý kytarová hra a s ní zápasí ještě rychlejší houslové party pod nimiž se ještě vkliňuje do tématu synthesizer, všechno pod kontrolou výtečných bubenických nástupu a attacků. Najednou jako bychom poslouchali názvuky country s přítomností blues. Přinášejí je proměny houslové hry a kytary… absolutně nečekané rozuzlení a nová past na posluchače….

RESOLUTION – závěrečná skladba má rockovou údernost, ale stupňující se harmonická struktura upomíná na articifiální model hudby s indickými ozvěnami. Jakoby zde vznikalo nové impresionistické dílo v duchu Maurice Ravela Bolero… Harmonie se stále stupňuje a podle symfonických pravidel dochází k jejímu vyvrcholení. Dokážu se představit, jak se tahle skladba na koncertním pódiu proměňovala do dalších fantastických hudebních tvarů až do konečné katarze, což nám formát vinylu bohužel neumožnil…. Pln dojmů, pocitů a vibrací cítím vzájemný dotek energie a vyrovnanosti a zároveň bázeň a úctu před tímhle dílem….

Album Birds Of Fire přineslo Mahavishnu Orchestra nehynoucí slávu a úspěch. Odborná kritika neštřila chválou a dekorovala projekt řadou ocenění a jednotliví hudebníci byli označení za par excellence v oblasti progresivního elektrického jazzu. Album bylo vyhlášeno Albem roku a získalo stejné vavříny jak v jazzové tak rockové oblasti. To se už myslím nikdo potom žádné kapele nezdařilo.
Tolik hudební energie, mimořádného muzikantského potenciálu a bezbřehých improvizací, kolik se vešlo na tohle album bylo opravdu zázračné. Mahavishnu Orchestra nastavili laťku tak vysoko, že na onu úroveň nebylo možné dosáhnout. Zároveň se kapela stala inspiračním zdrojem pro řady dalších napodobitelů, kteří chtěli jít v jejich stopách.
Dodnes jsem fascinován tím, co se zde na albu odehrává a myslím, že hovořit o nevybojovaném souboji dvou živlů Vody a Ohně je zcela namístě… tenhle termín jsem už o Mahavishnu Orchestra vyjádřil už jednou a rád to zopakuji znova.
Pět hvězdiček!!!!!!