steve - @ 17.03.2017 | #

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.

jiří schwarz @ 19.12.2017 23:37:28 | #
Když jsem četl Stevovu recenzi (výbornou, 5* :-), dlouho jsem váhal, zda nenapsat taky vlastní. Nenapíšu. Jsou tady samé skvělé (od Petra Gratiase, přes Hejkala – [krom těch 4*], Easyrockera). K albu vlastně není nově co dodat, podstatné již tu bylo napsáno a diskutováno.

Já se chci spíš zastavit nad kontextem tohoto alba: tak omluva za delší, dost osobní (subjektivní) vzpomínání o dobovém kontextu jazz-rocku (ale dyť to nemusíte číst! :-)) naší, v podstatě bigbítové generace. Duší jsem rockový fanoušek a to, že jsem kdy narazil na jazz-rock, považuju jen za určitou shodu náhod svého, nejen hudebního, dospívání.

Nejsem hudebník, na základce jsem jen chodil na piáno, které mě bavilo, ale nebylo dost času a asi ani talentu být dobrý, zájmů bylo spousty (např. sport, čtení). Takže ve 14 letech, rok před koncem devítiletky, tak v r. 1971, byla moje hitparáda následující: 1. Beatles, 2. klasika od Bacha a Beethovena po Debussyho a Prokofjeva, 3. pop Middle-of-the-Road (na Progboard nepatří), Sweet a T. Rex, 4. nově Deep Purple (štěstí - měl jsem doma na kazetě Fireball!). Pak nastal šílený upgrade na gymplu – v prváku základ toho, co mám nejraděj dodnes, rock’n’blues (Ten Years After, Stones, Led Zep, Taste, Janis, Santana, The Who, jako vedlejšák Jethra, Yes, Genesis, poznání Pink Floyd, malinko delší cesta k Jimimu H. ve druháku, a jasně, taky hard-rock (Sabati, Párpli a spol.). To se psal r. 1972. Na dizinách (později diskoškách) se hrál ještě v zásadě rock. Jenže normalizace přituhovala, čs. bigbít byl takřka do mrti rozprášen. Před půlkou 70. let pro mě skončily i diskotéky, rock byl nahrazen tuhou komercí a následně diskem, místo posthippiesáckých dívek tam byly najednou úplně jiné, unylé, za to vyfešákované holky. Trochu lidskosti v tomle období přinášeli lidi s kytarou, folk (někdo měl Spirituály, já chodil, když směli hrát, na lidi sdružené v Šafránu – Hutka, Merta, Třešňák). Taky jsme tu zaznamenali jisté pokusy s jazzem a jeho fuzí s rockem – ty nejlepší totiž nemohli hrát imperialistický rock, ale jazz byl jaksi šanovanější (soudruzi mysleli, že je pro mládež méně nebezpečný). Tak tu byli Jazz Q, Energit, Blue effect snažící se o vysoké a režimem tolerovatelné umění s Jazzovým orchestrem čs. rozhlasu, taky Pražský výběr hrál jazz – chodili jsme na ně spíš ze zvědavosti, při absenci autentického bigbítu u nás. A taky misionářská činnost Jirky Černého a jeho poslechových antidiskoték – tolik mně daly.

No, a v r. 1973 vychází tohle album (prvně jsem slyšel titulní skladbu, hádajte kde – no kde jinde, právě na Černého Antidiskotéce). Ano, vnímal jsem předtím, že některé rock’n’bluesové kapely dávaly do svých improvizací prvky jazzu (opět: Ten Years na albu Watt, Taste na On the Boards, alba Cream, atd.). Ale tady najednou to bylo v r. 73 nekompromisně naplno: avantgarda jménem jazz-rock, vedle již trochu „zajeté“ avantgardy art-rocku. Na tohle jaksi bigbíťák úplně připravenej nebyl, a chápu, že ti mladší progboarďáci, bloumající mezi pro ně histockými kousky bez jasné časové osy, to mají ještě podstatně těžší se k této muzice proposlouchat; pro nás to byl přece jen plynulejší vývoj světové scény, byly tu už i 20minutové skladby na celou stranu LP. Ale Birds of Fire (a živák Between Nothingness and Eternity ze stejného roku), to byl šílenej nářez, to jsem cítil (vynechávám 1. album skupiny, to jsem poznal až později). Už ten začátek, po tom gongu (vlastně obě alba jím začínají), v podstatě rockový riff naznačený kytarou a pak dále (patrně) hraný Goodmanovými houslemi, rozvinutý další najazzlou kytarou. Energie prýštila, a schroustat vší tu energii při složitosti hudebních postupů byla přece jen nelehká věc pro kluka, který ještě před 2 rokama poslouchal, jak uvedeno výše. Trvalo dost poslechů, než jsem sdělení Mahavishny přivykl, a než mně to začalo něco dávat. Pět dokonalých hudebníků, naprostá špička. Ve skladbě One Word, jak McLaughlinova kytara ve stereu rotuje z jednoho kanálu doporostřed, pak na druhou stranu, a vše zarámováno neskutečnou jízdou rytmiky Lairdovy basovky a Cobhamových bicích. Paralelní, podobná zkušenost té doby byl ještě Chick Corea. Jazz-rock skoro musel být, chca-nechca, vstřebán naší generací, byl v letech cca 1973-75 všudypřítomný - když chtěl člověk náročnější nekomerční muziku, nemohl se mu v té době vyhnout.

Jenže, je tu malé jenže. Jak jsem uvedl, já jsem rockový fanoušek, ne jazzový. Radši jsem měl věci, kde bylo v té fuzi víc rocku, než jazzu. Např. šlapající rock’n’blues, kde hlavním jazzovým prvkem bylo třeba jen použití dechů, namátkou, třeba Colosseum. Dnes vím, že jazz-rock byl jakousi epizodou experimentování rocku a jeho možných fuzí s kdečím – s popem, klasikou, folkem, a taky neposledně s jazzem. Hráči v jazz-rocku byli často úžasní, virtuózní, a když se to skloubilo i se srdcem a zaujetím, výsledek byl (jako v případě Birds of Fire) úžasný. Jazz-rock byl pak ještě u nás podpořen po půlce 70. let 2 neobvyklými supraphonskými vydáními alb, z nichž to jedno bylo jistě zásadní a stylotvorné – Where Have I Known You Before od Coreových RTF (měl ho ve sbírce každý rockový fanda) a pak druhé, možná slabší, Apocalypse od Mahavishny. A tak podobně jako ve světě, i u nás v ČSSR, byla přece kopa lidí, kteří to skutečně poslouchali a kterým tahle muzika něco dávala (jen se u nás k ní dostávali lidi o dost strastiplněji). Asi 2x, když nám svaz mládeže (SSM) povolil si udělat školní diskotéku (cca 1975), pustil jsem tam Mahavishnu O. i k tanci (úryvek s Between...). Ti, co viděli víc do hudby (nebo se tak tvářili), říkali, že to tempo té skladby mělo 33/16, nevím. Přesto lidi trsali jak o život. Ale přece jen ..., nebyl to bigbít. U nás byl pak později v 70. letech jakousi jeho masovou náhražkou režimem tolerovaný Katapult – pro lidi, navyklé poslouchat náročnější muziku, to bylo stejné, jako je to s náhražkami sexu bez partnera. Pak tu byl ještě již trochu vyšeptalý a s režimem srovnaný Olympic, později Elán. Bigbít však po polovině 70. let neskomíral jen u nás, jistá vyčpělost rockových věrozvěstů začátku 70. let byla patrná i ve světě. Z našich dřívějších rockových miláčků se staly zábavné instituce, plodící megashow (které jsme tehdy ale neměli až do revolučního r. 1989 vidět, to až později ze záznamů), spontaneita ale mizela (tu měl přinést zpátky až punk), ale to je už jiná story. Jako doklad, že jazz-rock, jakkoli hudebně skvělý, byla pro mě jen jakási dobová odbočka rocku, jen uvádím, že nyní mě popadne si pustit Mahavishnu tak jednou za pět let (a Coreu a polské SBB tak jednou za rok), zatímco své staré bigbítové bardy musím mít pořád.