Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 23.05.2013

Mahavishnu Orchestra jsem si oblíbil poměrně brzy, třebaže i k jejich hudbě jsem musel nějak vnitřně dozrát a hlouběji se zabývat fusion music a osudy jednotlivých hudebníků. Dodnes je považuji za geniální hudební sdružení, které zásadním způsobem přepsalo hudební mapy a výrazně ovlivnilo hudbu stran kvalitativního přínosu a muzikantského mistrovství. Myslím, že ta první sestava téhle superkapely nebyla v dalších variacích překonána, třebaže i potom byla vysoce nastavená kritéria stále známkou nadstandardního hudebního pojetí.
Slavný kvintet se v roce 1973 bohužel rozešel a je třeba říci, že ne v dobrém. John McLaughlin si jako kapelník a zakladatel osobitým způsobem přivlastnil v řadě skladeb autorství kompozic, na kterých měli svůj nemalý podíl i Jan Hammer, Billy Cobham a Jerry Goodman a ti byli nemile překvapeni, když se jejich jména „vytratila“ z autorského spolupodílí. To mělo vliv pochopitelně na autorské honoráře a tantiémy a protože se jednalo o nemalé částky a navíc tyto okolnosti nebyly v kapele předtím nijak konzultovány, způsobilo to vážnou roztržku a Mahavishnu Orchestra v legendární sestavě přestali existovat….
Zůstaly po nich dvě studiová alba a jedno koncertní album… Proto jsem byl velmi překvapen, když jsem v r. 1999 objevil album, které bylo uvedeno jako „nové neznámé studiové album“ klasické sestavy McLaughlin-Goodman-Hammer-Laird-Cobham, které bylo nečekaně objeveno v archivu studia Trident v Londýně. Bylo natočeno v červnu 1973 a protože rozchod kapely byl hořký a komunikace byla na bodu mrazu, všichni dali od toho ruce pryč a na studiové nahrávky se „zapomnělo“. Po více než pětadvaceti letech vyvanuly mnohé vášně a protože firma CBS vycítila příležitost tento materiál vydáním vhodně zpeněžit, realizace byla jenom otázkou času..
A tak se vydám proti proudu času na jeden zapomenutý bouřlivý výlet do světa improvizací, hudebních emocí, vášní a dechberoucích instrumentálních výkonů a se svými pocity se s vámi teď rozdělím…

DREAM – zadumčivý kytarový motiv s flažolety. Propojení akustické kytary, houslí, a přeznívajícího činelu Avedis Zildjian s gongovým tónem…. Takhle začíná snění s řadou tajemných proměn, v nichž se snoubí řada impresí, které vyjadřují proměnlivost a bezbřehé fantazie, vnímané v podvědomí bez konkrétních tvarů. Trochu mám pocit, jako bych pozoroval sopku, která se probouzí s mnohamiliony lety lemovaného spánku. Zvolna ale neodkladně dynamika zrychluje a zaostřuje svoje kontury a už se zde rozbíhají jednotlivé instrumentální postupy. McLaughlin si pohrává s tématem na elektrickou kytaru a mírně v popředí vnímám Fender-Rhodes Jana Hammera a vichřice polyrytmických attacků cobhamovských nedostižných bicích se doplňuje s Lairdovou baskytarou. Ten riff zní téměř hardrockově a je pro skladbu nosným pilířem. To už je zde ale i Goddman se svými šílenými houslovými kreacemi. Tohle je přímo ďábelské spojení energetického potenciálu a lidské ucho odmítá všechny tyhle eskapády identifikovat a dešifrovat a jenom zírám, kolik uvolněné energie zde cloumá s harmoniemi, rytmy a emocionálními erupcemi. Rozvíjení motivu zde probíhá s velkým nasazením a mám respekt i k tomu, jak se vzájemně hudebníci respektují a poslouchají a v rámci „tiché dohody“ si přepouštějí prostor a pracují jako kolektivní jednotka.
Nástup hodný hudební aristokracie!

TRILOGY: a) The Sunlit Path b) La Mere De La Mer c) Tomorrow´s Story Not The Same –
Jak napovídá název, máme co dělat se suitou, rozdělenou na tři části. Hlavní slovo zde má McLaughlin, jako autor. Je úžasné poslouchat jeho drolivě superrychle zahrané tónové výměny na elektrickou dvanáctistrunnou kytaru a opět výbušná rytmika ďábelského Billyho Cobhama, s Lairdovou baskytarou a měňavými tóny elektrického piana Jana Hammera a vstupů rychlých houslových výpadů Jerryho Goodmana. Jestliže Hammer do Mahavishnu Orchestra přinášel prvky slovanské melodické hudby, Billy Cobham etnické prvky Karibiku, John McLaughlin jazz a indickou hudbu, Ric Laird irskou vzdorovitost a melodickou ráznost, pak Jerry Goodman americké vlivy skloubené v jazzu, rocku, vážné hudbě i lidové hudbě…Tohle všechno se tady jako na malířově paletě dostává do souvislostí a já se s úctou skláním před tímto hudebně-intelektuálním přesahem.
Uvědomuji si, jak tyhle postupy byly úžasně inspirativní daleko od USA.
Uprostřed sedmdesátých let pražská skupina Etc… se v instrumentální poloze do těchto věcí hodně pokládala. Honza Hrubý, Vláďa Padrůněk, Jiří Jelínek, František Francl tyhle aspekty jednoznačně vycítili…. Stačí si poslechnout třeba Mlýn, Než spadla klec, Dubová kulička, Lady Vamp…
Třetí část suity už má vyloženě rockový charakter s řadou dravých improvizací a s explozivním riffem, který poskytuje prostor pro neuvěřitelné muzikantské výpady. Ano, tady se už dá vyloženě identifikovat styl a jednotliví hráči, aniž by člověk musel dopředu vědět, koho vlastně poslouchá. Tohle je přímo kaligrafický rukopis. John McLaughlin zde otevírá stavidla takovým kytarovým jízdám společně s houslovými nálety Jerryho Goodmana a spojovacími můstky klávesového parku Jana Hammera. Rick Laird byl možná v rámci těchto hudebních výbojů „méně“ nápadný, ale tady potvrzuje, že i on cítí funkové ovládání čtyř strun a s Billy Cobhamem si fantasticky „notují“, až přechází sluch…..

SISTER ANDREA – tuhle skladbu napsal „český Honza“ Jan Hammer. Trochu v ní už btady předznamenává svoje hudební pojetí, kterým se vydal po rozpadu téhle kapely na jeho sólových albech, zejména těch raných, nikoliv v osmdesátých letech, kdy změnil styl…. Skladba má pohnutou inspiraci v Hammerově sestře, která (jak už bylo řečeno jinde), se stala obětí komunistické pomsty normalizátorů na Hammerově rodině, která se vrátila z USA do normalizovaného Československa…. Funkové rytmy pumpují a bicí a basy jsou pružně elastické a přesto důrazné. V první fázi John McLaughlin řádí ve svých kytarových partech a v další části je to Jerry Goodman, který sem přivede houslovou smršť. Hammer kouzlí mna Moog synthezizer a doluje z něho fantastické tónové kreace. Dokáže tóny ohýbat, narovnávat, protahovat, zkracovat a to všechno na analogový elektronický nástroj s výpomocí oscilátorů, což už dneska člověk nemá šanci slyšet. I tady je ústřední motiv, ale Hammer dokazuje, že vyspěl i jako skladatel s řadou zajímavých harmonických proměn. Bezmocnost, úzkost, starost, emoce… to všechno bych řekl, že lze ze skladby slyšet.

I WONDER – tuhle skladbu znám z vynikajícího alba Like Children, které natočil Hammer a Goodman ve dvojici a Goodmanův autorský rukopis je rovněž jedinečný. Stupňování harmonie a výbušnost rytmiky a opakující se schéma udržuje napětí a těžko říci, jestli se mě líbí víc verze bez Mahavishnu Orchestra nebo právě tato. Obě dvě bych řadil na stejnou rovinu. Myslím, že je to jeden z nejsilnějších okamžiků, kdy autor objeví geniální motiv a s ním dokáže při znalosti harmonie jedinečným způsobem pracovat dál. Říká se, že hodně skladatelů na takový motiv čeká léta a mnozí ke svému neuspokojení ho nikdy nenajdou. Myslím, že Jerry Goodman ho našel a mohu mu k tomu jenom gratulovat. Tady se spojují prvky evropské artificiální hudby, jazzu a rocku ve fantastické podobě….

STEPPING TONES – také tato skladba se objevuje na albu Like Children. Platí pro ni totéž, co v hodnocení vnímám v předešlém příspěvku. Tady je ale o poznání přece jenom složitější rytmický základ, ale těžko to nějak komparovat. Je to vlastně skládanka. Základní téma, které se opakuje a prolíná se spodními proudy neviditelné řeky, která se vlní, stahuje do hlubin, zurčí a vytváří řadu vírů. Synthesizer, elektrické piano, bicí, housle a potlačená kytara opět v jedinečné shodě a barevné impresionistické tóny vás provibrují až do morku kostí. Stepující tóny je vtipný, ale zároveň dost výstižný abstraktní název, jen co je pravda…

JOHN´S SONG – závěrečná skladba je opět z dílny Johna McLaughlina. Mám pocit, že jsem v nějaké alchymistické kuchyni nebo laboratoři. V tajemném kmotli v divném přítmí se tady vaří zvláštní hudební pokrm…. Prudký nástup kytarových erupcí, při nichž se ohýbají tóny a vyměňují s neuvěřitelnou rychlostí. Billy Cobham vytváří bouřlivou smršť a velmi přesně poslouchá a vstupuje do tohoto horkého prostoru jako jednotící element. Jan Hammer už ovšem za klaviaturou Moog synthesizeru řadí se stejnou erudicí jako kytarový démon. Tady se vlastně odehrává hudba ve čtyřech odlišných rovinách a přesto je rytmicky, instrumentální genialitou famózně spojena. Jerry Goodman si nijak nezadá s Johnem McLaughlinem a oba svádějí nevyhratelný zápas ve virtuální aréně. Závěr je pro mě tak trochu nečekaně ukončený, ale celý ten hudební kolos, který plul hodně rozbouřeným mořem nebyl stržen do nekonečných hlubin a ještě teď mi zní impresionismus a expresionismus v hudebních souvislostech v uších jako hudba z jiného světa…. Fantazie!

Všechna alba této sestavy jsou za hvězdiček a ani tohle album není výjimkou. Zírám, jak tahle hudba ani po čtyřiceti letech neztratila nic ze svého potenciálu a myslím, že i mastering Marka Wildera jí hodně pomohl. Mohu jen zalitovat, že po téhle mimořádné kapele zůstala s touhle „novinkou“ jenom čtyři alba. V každém případě milovníkům náročnějších hudebních opusů tohle album doporučuji, stejně tak jako poslech v přísném soukromí a nejlépe potmě, abyste lépe zbystřili všechny smysly.