Reakce na recenzi:

tykeww - @ 16.09.2013

Vladimír Mišík. Těžko si lze představit jinou osobu, která se tolik, tolik (klidně to „tolik“ napíšu ještě několikrát) zasloužila o českou rockovou hudbu. Snad nemusím opakovat, v kolika kapelách Vladimír působil. Matadors, George & Beatovens (absolvované turné ve Finsku coby doprovodný kytarista se snad také počítá, ne?), Blue Effect, Flamengo, krátce Energit, snad by se slušelo připomenout i kapelu Formace…

A onoho roku 1976 seděl Vladimír na Špejchaře a nechal se vyfotit na své „debutové“ album, které se mělo zařadit mezi ta nejvýznamnější česká alba hned za Meditaci a Kuře v hodinkách. Vladimír Mišík za těch jedenáct let, co se pohyboval na profesionální hudební scéně, stačil ujít dlouhou cestu. Už dávno se opravdu zajímal o kvalitní texty a sám dovedl kvalitní text napsat. A to se mělo stát klíčové pro celou jeho kariéru až do dnešních dnů.

Na prvním albu (které původně vyšlo jako eponymní) je Vladimír přesně napůl cesty mezi mladinkým Vláďou, co nedávno ještě hrával po parcích Měla vlasy samou loknu… a jehož by dnešní mladý posluchač jen těžko po hlase poznal, a mezi Vladimírem pozdějších let, který má životních zkušeností na rozdávání a který velmi trpí velice zákeřnou nemocí - astmatem…. Na první desce je to mladý muž, který už stihl nabýt něco cenných životních zkušeností, který už v hudbě věděl, co a jak, který sice nezpívá jako Peter Gabriel (díky bohu!), ale kterému věříte každé slovo.

Album je různorodé, není to takový ten celistvý uzavřený kus, jako byla o čtyři roky později dvojka, ale je to spíš zajímavé než špatné. Objevuje se tu vše, co mohlo mladého Vladimíra zajímat - od typických kytarových písniček s městskou poetikou (Cestu do dětství jsem už někdy v devíti nadšeně dřel na kytaru), přes úderné názvuky jazzrocku (Bazarem proměn, tehdy byl jazzrock snad úplně všude) až po opravdu progresivní skladby, jako jsou Syn Daidalův a nebo Biograf.

Deska nevyšla pod hlavičkou skupiny Etc…, zřejmě i proto, že se zde objevuje spoustu zajímavých hostů a v mnoha případech špiček tehdejší doby. Od C&K Vocalu, přes pány kytaristy Otu Petřinu a Pavla Fořta, přes „Věc Makropulos“ českého jazzu - Jiřího Stivína (jak krásná je ta jeho flétna v Ikarovi!), přes Jana Kubíka, asi nejvýznamnějšího dechaře českého progresivního rocku/jazzu (samozřejmě vedle Stivína) až po „folkaře“ a Vláďovy kamarády - Vladimíra Mertu a Petra Kalandru. I samotné Etc je však také třeba zmínit. Petr Pokorný je univerzální a velmi šikovný kytarista, Vladimír Padrůněk je vedle Fedora Freša a "Gumy" Kulhánka jedním z největších představitelů československé baskytary a Anatoli Kohout - to je bubeník, kterého sice všichni znají z Katapultu (kde na mě vedle Šindeláře působí vskutku kontrastně), ale který bubnoval tak skvěle... Skoro bych ho označil za rovného Vladu Čechovi, dokladem toho je právě toto album a nebo Super-robot Oty Petřiny.

Jedné z nejvýznamnějších desek české hudby pět hvězdiček.