Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.05.2011

Vladimír Mišík je klasik českého bigbítu a když se podíváte na jeho křivolakou historii podrobnějším pohledem zjistíte, že máme opravdu jen velmi málo ryzích bigbíťáků, kteří se nezpronevěřili svému přesvědčení. Pro moji generaci je stejně důležitý on, jako Radim Hladík, Luboš Andršt, Oldřich Veselý, Roman Dragoun, Dežo Ursíny, Marian Varga, Martin Kratochvíl nebo Jan Hrubý...
Dlouhé čtyři roky musel bluesrockový reprezentant čekat na vydání druhého řadového alba a to ještě málem nevyšlo(!) Původní název byl naplánován podle Kainarovy básně Královský večer, ve vydavatelství Supraphon došlo ke "komedii plné omylů" (řečeno slovy Shakespeara) a někdo předložil schvalovací komisi název Královský meč. Komise řekla NE! Zavánělo to válečným harašením. V té době totiž byly na našem území instalovány "mírové" zbraně SS 20 proti imperialistům za šumavskými hvozdy a v NSR zase taktické rakety typu Tomahawk. Kainarova báseň do toho spadla ani nevěděla jak a aby toho nebylo málo, tak schvalovací komisi se nelíbil básnický obrat "autodafé zaživa", takže tady byl druhý "pádný" důvod a z dramaturgie ještě navíc vypadla úplně neškodná píseň Šero v kavárně, jejíž text napsal Jiří Suchý, který byl v dané době šikanován tehdejším režimem a tak nebyl důvod jeho autorský text zviditelňovat. Ještě po více jak čtyřiceti letech se neubráním kroucením hlavou...
5. června 1980 Vladimír Mišik na premiéře nového koncertního programu prozradil, že tehdejší ředitel Supraphonu soudruh Viktor Kašák pozastavil výrobu, což vyvolalo v sále pořádné pobouření a tak jsme se prozatím museli spokojit s jeho koncertní verzí. Album přece jenom nakonec vyšlo až na podzim téhož roku a bylo okamžitě rozebráno! Dolisování sice Supraphon provedl, ale přece jenom liknavěji než třeba u Karla Gotta nebo Heleny Vondráčkové... Album proto nemá název a pro veřejnost je známé jako Dvojka.
První co mě zaujalo byl nový zvuk, úplně odlišný od prvního alba z r. 1976. Byl přiostřený a výrazný důraz byl kladen na kvalitu natočeného záznamu baskytary a bicích nástrojů. Kupodivu ale nebyly potlačeny elektrické housle, ani elektrické a akustické kytary.
Nechci dělat niterný rozbor celého alba a tak se pozastavím u podle mého soudu těch nejvýraznějších a nejzajímavějších skladeb.
TY II od básníka Václava Hraběte je drsně poetický epický příběh s pořádným bigbítovým odpichem, kde se střídají skvělé kytarová sóla Petra Pokorného s mrštnými houslovými party Jana Hrubého a Vladimír Mišík zde zpívá jako o život a můžeme mu jeho ponor do Hrabětovy poezie věřit do puntíku... V HOTELU BELVEDER JE DNES TANEC je výtečně proaranžovaná skladba, která si pohrává s každým detailem a její vrstevení nemá obdoby. Jiří Veselý na Fender fretless bass dělá takové kousky, které měly neobvyklou stavbu a harmonickou polohu. Přejímají melodickou linku jako kytara a velice dobře korespundují s technicky dokonalou hrou na bicí nástroje s odzbrojující přesností, JAM SESSION je velmi netypická skladba, melodická poetika a velmi nosný text je rámován takovými baskytarovými eskapádami v unisonech s Hrubého houslemi a Šusterovými bicími s neuvěřitelnou přesností navíc kolorovaná synthesizerem. Zaujala mě i skladba NA OKRAJI (tregicky zesnulého kytaristy Jelínka), opravdový majstrštyk - lahůdka pro muzikanty a pro znalce. Hlavní hit byl samozřejmě VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA, nádherná balada pro akustickou kytaru, housle a baskytaru, ale hlavně pro hostujícího Jana Koláře na hoboj, který renesanční atmosféru dokázal velmi názorně zapojit do této písně a dodává jí ten hlavní punc neopakovatelnosti.
Závěrečné blues SLADKÉ JE ŽÍT je podle mého názoru spíš boogie, kde se mj. opět skvěle předvade svým čistým a nádherně ohýbaným tónem kytarista Pokorný.
Album zní uceleně, sevřeně, přesvědčivě. Je nahrané s úžasnou lehkostí a přitom je cítit, jak Etc... vedle sebe dokáží koexistovat jako skutečná parta kamarádů, které baví společná věc, dělat hudbu po svém. Připočtu-li k tomu vynikající výtvarně uchopený design, tak si jenom musím postesknout, že album nebylo rozevírací, nepřineslo máničkovské fotografie všech aktérů, ale hlavně texty, které měly sdělení a dokázaly přinutit přemýšlet i ty, kteří texty vnímali jen jako jakýsi apendix k hudbě. Daly se totiž číst jako poezie, asi jako kvalitně přeložené texty od Dylana.
Dávám mu zcela odpovědně plný počet hvězd a řadím ho mezi Mišíkovy nejlepší albové produkty co natočil. Intrikování Supraphonu zabránilo tomu, že měl být odbornými kritiky tento projekt vyhlášen jako Nejlepší deska roku 1980. Nakonec toto označení dostal vynikající deska Marthy Elefteriadu: Kresby tuší... na to se už dnes ale asi zapomnělo.
Jenom připomenu, že po Mišíkově zákazu bylo album staženo z prodeje a jeho nominální hodnota na černých burzách hudebnin nebývale stoupla. Po revoluci bylo album digitalizováno a vyšlo na CD s bonusem Šero v kavárně se zajímavým bookletem.