Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.05.2011

Třetí, opět beznázvové album Vladimíra Mišíka a Etc... bylo dlouho očekáváno, kolovaly o něm zvěsti a čekalo se od něho asi ještě víc než od předešlých dvou opusů. Po letech zákazu, kdy bylo rozhodnuto, že stop pro Mišíka bude až do zapomnění se hodně lidem zhroutil domácí hudební sen. Mišík byl bez přehánění živý mýtus. Etc... byli v r. 1982 na vrcholu svého instrumentálního mistrovství, popularity a suverenity a pak najednou udeřila tvrdá pěst komunistického režimu a hon na rockové čarodějnice udělal tečku za velmi plodným a umělecky úsěšným obdobím. StB monitorovalo jeho koncert ve vyprodané pražské Lucerně a vzalo si jako záminku k zákazu porušení koncepce schváleného koncertního programu. Mišík neprovokoval, zůstal sám sebou a projevil svůj názor bez lidské připosranosti, která byla dána jiným jeho hudebním kolegům na hudební scéně. Nebylo to žádné salonní rebelantství, ale odvaha, protože byl už tehdy ženatý a měl rodinu a musel uvažovat nejen jako kumštýř, ale i jako živitel v sociálních rozměrech. Prostě v sále operovalo několik "bretschneiderů", kteří čekali na svou příležitost... Bohužel se ukázalo, že to shnilé udavačské jablko leželo mezi Mišíkovým týmem lidí - naštěstí ne mezi hudebníky!
Ostatně pojednává o tom kniha Ondřeje Bezra...
Viděl jsem v zimě 1984 koncert, kdy se Mišík objevil po letech aplaudován davy lidí ve společnosti kytaristy Václava Veselého, houslisty Honzy Hrubého a Jana Spáleného hrajícího na klavír. Bylo mu povoleno vystoupit samostatně, ale oficiálně všichni "porušili" příkaz a zahráli si jamovým způsobem a bylo to zažehnutí téměř zhaslé svíčky...
V r. 1986 se konečně objevilo dlouho očekávané album. Kdo očekával vzkříšení té staré poslední sestavy - byl zklamán. To ale neznamená, že by Etc... utrpěli nějakou uměleckou porážku. Vůbec ne. Byl zde vynikající baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek, staronový houslista Jan Hrubý, který s sebou přivedl "nerockového" klávesového hráče Petra Skoumala, bývalý Marsyas - violoncellista Jaroslav "Olin" Nejezchleba (v určitém slova smyslu derivát Hrubého), překvapivě hardrockový kytarový matador Stanislav Kubeš (Jiří Schelinger a S.L.S.) a neznámý bubeník Pavel Skala. Album mělo krásný úvod. To entrée bylo výtečné a DOBRÉ RÁNO, to byli Etc... se vším všudy. Etc... měli vždycky výtečné bubeníky - Pavel Skala a později Milan Krček, to byly v jistém slova smyslu slabiny kapely. Skala byl sice vytipován Kulhánkem jako vhodný bubenický adept, ale jeho hra byla sice přesná, ale už poučená trendy osmdesátých let, kde bylo málo přechodů a polyrytmických obrazců, ale spíš jednodušší styl s důrazem na druhou dobu. To mě trochu zarazilo. Stanislav Kubeš byl výtený kytarista s rockovým feelingem, ale s ním se do Etc... nevrátilo elektrické blues, spíš poctivé rockové tažení. Skoumal na album přinášel drobné jednotlivosti a dodával skladbám onu písňovou charakteristiku a navíc neměl důvod vyčnívat a byl součástí celku. Takže posílily housle a smyčce a kapela dostala nový sound. Spíše písňový s rockovými základy.
MALÁ PANÍ to je funk jako víno a Kulhánek demonstruje svou výtečnou baskytaru (bicí už tak neoslňují). Zato je tady výborný Kainarův text, hovořící o věcech, kterým se lidé spíš vyhýbají, DOPIS to je reggae (povinná a možná až zbytečná výbava tolika kapel osmdesátých let u nás), Hrubého housle kolorují skvělé tóny a dokonce navodí atmosféru tanga. Tahle skladba Mišíkovi moc nesedla.
VANDA A ŽANDA to byl přímočarý kytarový rock podle všech pravidel s textem v ironických narážkách. Mezihra přinesla rytmické proměny a muzikantské kouzlení ve velmi slušných obrazech. SAMOTÁŘI a BLUES O KŘESTNÍCH LISTECH jsou zajímavé věci, mají svou atmosféru a reálné ztvárnění, ale přece jenom nedosahují úrovně zhudebněných kainarovských věcí na prvním a druhém albu. Vynikající je závěr. TMA STÉKÁ DO KALUŽÍ. V textové výpovědi asi nejsilnější přínos na albu. To už není blues, ani rock, to je moderní šanson se silným emocionálním prožitkem.
Přestože na albu je hodně silných míst, uberu mu hvězdičku a dávám čtyři.
Není to žádný dramatický propad, ale reakce na hudbu, která vycházela už z estetiky osmdesátých let, kdy se už nekladl tolik důraz na prokreslování detailů, ale spíš na přehledné melodie a zjednodušenou rytmickou údernost. Několikrát mě napadlo, co by se stalo, kdyby Etc... vyměnili bubeníka a přivolali zpět Jiřího Šusteru, ale ten už v téo době hrál v Neckářových Bacilech....
Blues zůstalo zakotveno v pocitech než v sanmotné hudební formě a taky možná Skoumalovy klávesy ředily sound a otupovaly se Skalovými bicími ono ostří. Hrubý, Kubeš a Nejezchleba byli ovšem zdatnými instrumentalisty a Mišík, třebaže měl šrámy na duši zůstal sám sebou, energetický potenciál nějak výrazněji nepoztrácel, i když mu přibylo něco šedin... ale byl zpátky a do osmdesátých let se vrátil jako rock star, která nevyhasla. Na Dědečkovy texty ovšem bylo třeba si zvyknout. Bylo v nich více sarkasmu, posun k jinému typu poezie, spíš k francouzským pojetím, ale Mišík se s nimi dokázal velmi dobře vyrovnat. Byla to prostě jiná, ale přesto věrohodná tvář navrátivšího se rockera...