Reakce na recenzi:

MEK - @ 11.11.2009

Tahle deska na mne působila už svým obalem. Karel Haloun dělá obaly na desky dosud, a je v tom pořád výborný, ale zajímavé je, že v osmdesátých letech měl určitý styl (ručně psané písmo, spousta volného místa, naivismus, městský fetiš jako obálky, fotky apod.), jejž uplatňoval na personálně provázaných kapelách. Mám na mysli Mišíkovu 3 a 4, alba Marsyas a Framus 5 (celá chytrá trilogie, lišící se hlavně barvou). Tedy tyto obaly, to už nebyla rozvernost a koláže šedesátých let. Jako by se zde hledala poetičnost ve stručnosti a uniformitě, čouhající v té době na každém rohu kolem. A právě tak musela být jiná i hudba. V úvodní "Dobrý ráno" je jasně slyšet vliv The Police, Stingovské halekání, následně stacattová baskytara a ostře řezaná kytara Standy Kubeše, který svým stylem neměl daleko k metalovému zvuku. Zde byl však, jako všechno, ve službách tehdy aktuálního, moderního zvuku. I celkové atmosféry, hledající poetiku v něčem jiném. Inventura, Dopis, Dvě deci, paní u přepážky.. byl to jiný svět, ale když do klavírní mezihry v jinak minimalistické závěrečné "Tma stéká do kaluží" recituje Mišík text tehdy již dvacet let mrtvého, předčasně zemřelého básníka V. Hraběte.. když tedy říká, že dnešní ráno přinese amnestii promlčeným láskám, je to velmi dojemné. A my můžeme být rádi, že se Vladimír mohl s tím to albem vrátit, a že jej komunisti nezadusili jako mnoho jiných. Ani nezměnili. Možná že slupka těch skladeb je jiná, pořád jde o mimořádnou kolekci písniček.