Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 10.07.2012

Album Jen se směj od Vládi Mišíka a jeho kapely Etc… považuji s odstupem času v rámci objektivity v jeho produkci devadesátých let za slabší než jiná alba. To ovšem neznamená, že bych ho vnímal jako nějaký umělecký propadák nebo nějaké přešlapování v jeho kumštýřské bezradnosti. Stylové směřování kapelu vedlo podle mého názoru do většího uvolnění a odstupu od aranžérské preciznosti, na kterých Etc… vždycky v minulosti stáli….a taky se zde začala projevovat tendence psát víceméně bezproblémové skladby s eventuálním použitím pro jiné publikum, než jaké za kapelou vždycky neochvějně stálo…

JEN SE SMĚJ – začátek je ve znamení napumpovaného funku. Máme tady hostující vokalistky a Vláďa zpívá s potřebným nasazením, tak jak ho známe. Skladba má ale v té rockové poloze více „písničkovou“ podobu a pojetí stojí spíše na obecném uchopení tématu než na nějakém osobitějším tvaru. Tomáš Krček hraje na bicí ve stylu osmdesátých let a jeho pojetí mě „zneklidňuje“, navazuje na Pavla Skalu a posouvá rytmické předivo do strojového. Oba kytaristé Stanislav Kubeš a Pavel Skála zde nijak výjimečně neexcelují a hrají podle jasného modelu….

KOUKNI NA TU FOTKU – druhá skladba má atmosféru, ale má charakter spíš čundrgruntového pojetí. Tahle poloha Vláďovi sedí velmi dobře, ale nejsem si jist, jestli se hodí právě na tento projekt. Téma alkoholismu a prchavých lásek patří do „městského“ folkloru a v něm je Vláďa jako ryba ve vodě. Oba kytarové party nepřinášejí nějaké nápadné vybočení ze stanovených šablon a tak skladba plyne a plyne a mám pořád pocit, že jí něco chybí… Jsou to svižně podmanivé housle Jana Hrubého!

STÍNY – Velmi dobře vypilovaná baskytara Vladimíra „Guma“ Kulhánka. Pumpuje a udržuje napětí – bicí mě nepřipadají příliš objevné. Zpívané ženské sbory znějí živočišně, ale obecně skladba nemá nějak mimořádnou melodickou linku. Kytarové party jsou dobře vypilované, ale jsou vedeny do jakési taneční polohy a snaha vytvořit skladbu spíš poslechového typu se mi zde nejeví jako zcela jasná…

DOLE NA LETNÉ – zajímavý úvod. Těžká podvečerní melancholie. Guma Kulhánek zde pracuje svými basovými postupy opravdu velmi citlivě a dalo by se říci, že právě baskytara zde hraje stoprocentní prim. Kytary zde hraje jenom doprovodné party, třebaže rozklady akordických hmatů znějí zvláštně. V mezihře se ovšem dostává do popředí Kubešova elektrická kytara a v mírně santanovském odéru sem vloží dobře poskládané sólo. Vláďův hlas zní jaksi zakřikle a zatlumeně. Není to typický model hudby, na jaký jsme u Etc… zvyklí, ale přináší zvláštní tematickou látku k přemýšlení a způsobuje určité vibrace, kterým jsem ochoten naslouchat. Jaroslav „Olin“ Nejezchleba ale jakoby nebyl se svým violoncellem a mandocellem přítomen (?)

POTKAL JSEM HO – „Olin“ Nejezchleba přináší svým autorským přínosem jiný autorský model. Skladba má jasnou melodickou linku a také má ambici nato být prohlášena za jistých okolností jako hit. Nevím, jestli to pro kapelu byla ta správná cesta. Hezky se poslouchá, ale její přespřílišná čitelnost mi do repertoáru téhle kapely nějak nezapadá. Kubešovou kytarové sólo má švih a elasticitu. Gumova baskytara pumpuje jako čerpadlo a Krčkovy bicí hraje podle mého gusta v příliš zjednodušené poloze a tak vzniká dojem jisté podbízivosti, která mi k Etc… nějak nesedí.

MECHANICKÉ PIANO – text je skvělý a přináší důvod k podnětnému přemýšlení, ale hudba jde od modelu kompozic Etc… jiným směrem. O tom, že je album Jen se směj autorské album kapely není pochyb, ale nejsem si jist, jestli právě tohle bylo desce zapotřebí. Kamarádská parta si samozřejmě vypomáhá, ale publikum chce slyšet Vláaďů Mišíka a ne všechny autorské pokusy mají onu výpovědní sílu. Aranžmá skladby je jednoduché a příliš konkrétně. Krček mi jako bubeník nepřijde jako výbušný rytmický motor a spolu s Pavlem Skalou nepatří mezi ta nejšťastnější rozhodnutí, srovnám-li jejich hru s přínosem Jiřího Šustery, Ivana Kadaňky, Jana Nohy, Pavla Frištenského, Anatoli Kohouta, Jaroslava Vondráka nebo z dalších let Jířího Zelenky…..

S VĚTREM – výtečný text, který preferuji před písní jako takovou. Mezihra má sice zvláštní harmonické proměny s dominujícími dlouhými tóny Gumovy fretless bass, ale melodie mi přijde příliš srozumitelně jednoduchá, a ani kytarové party, třebaže jsou přesné a melodicky rozvibrované, zněly v koncertním provedení výrazně přesvědčivěji, než ve studiu. Na albu se mi tahle skladba jeví jako rozplizlá….

MĚSTO NA ŘASÁCH – Nejezchlebův autorský rukopis je už rozpoznatelný. Je jednoduchý, přímočarý a osobitý. Vhodný ale spíš pro jeho vlastní sólové album, pro Etc… mi nepřipadá skladba jako přínos. Opět ta umlácená rytmika a příliš rozkryté téma. Kubešovou sólo je řemeslně dobře vykonstruované a společně se Skálou sem přinášejí téma jižanského rocku v pražském pojetí. Ženské sbory se dost podobají tomu, co předvádějí dráždivé rockerky v Hudbě Prahy a možná bych řekl, že Hudba Praha obecně by tuhle skladbu mohla mít ve svém repertoáru, ale v Etc… (i když se zde Nejezchleba a střídá s Mišíkem) vypadá nějak nepatřičně…..

NĚKDY SE JDU OPÍT – blues mi na albu doposud citelně chybělo. Tady se nám ho dostane v přetransformované podobě. Vláďa výtečně frázuje, ale umlácená bicí práce v příliš zjednodušeném pojetí mě připadá nedovařená. Kytarové party střídají Skála v sekaných doprovodech a Kubeš v jeho rozpoutaném sóle. Postrádám větší dravost. Třebaže se zde odstíny tónových proměn mění a přinášejí rozmanitost, obecně se tohle blues dostává do polohy písničkového pojetí a ty sekané rytmy jdou spíš k J. J. Caleovi a k přílišné zrnitosti a výsledek mi přijde takový napůl cesty. Koncertní verze byla mnohem přesvědčivější. Text je ovšem vynikající a přesně vystihuje obsah a smysl blues….

OSAMĚLÍ LIDÉ – ani tohle není skladba, která by bylo pro Etc… nějakým poznávacím znakem. Napsal ji Pavel Skála – výtečný hudebník s citem pro jemné detaily, ale spíš bych ji řadil do repertoáru Marsyasu. Nemohu jí upřít ovšem atmosféru a výrazně větší hloubavost a přemýšlivost na rozdíl od Nejezchlebovy autorské práce. Akustické kytary příjemně zvoní v akordických proměnách a mírně ohýbané tóny elektrické kytary dodají skladbě příjemný odér. Blues je zde zakódováno v pocitu. Příjemná a přemýšlivá skladba.

GAMBRINUS – pravděpodobně nejsilnější melodická skladba na albu, která se t aké stala na Etc… superhitem. Objednal si ji v té době ještě pivovar v českých rukou a myslím, že propagace značce hodně prospěla, stejně jako kapele. Hudba se posouvá opět k jižanskému pojetí rocku. Vláďa výtečně frázuje a najednou jsou zde přítomny i housle (bohužel ne v rukou Honzy Hrubého) a nebýt uplácaných bicích, které mě začínají na albu nudit, byla by to příjemně vykonstruovaná hospodská písnička…..

BOHOVÉ – tuhle skladbu měl zpívat Vláďa Mišík. To, že se postravil před mikrofon „Olin“ Nejezchleba byla volba kapely. Skladbu napsal Pavel Skála. Má přehlednou a jasnou melodickou strukturu a příjemně vybroušené kytarové party. Kytarová mezihra střídá slide-kytaru a elektrickou kytaru a oboje se příjemně prolíná. Text napsal básník a výtvarník Jiří Dědeček a jeho autorský styl je velmi přesvědčivě čitelný. Skladba se stala hitem a podobně jako Gambrinus bodovala i u mainstreamového publika…

NÝMAND – poslední skladbu napsal a také nazpíval kytarista Standa Kubeš. Ty bicí mě už opravdu připadají jako hra bubeníka bez nějakého hlubšího zájmu skladbě prospět. Žádné breaky a žádné akcenty, všechno odsýpá až v příliš čitelném pojetí. Aranžmá je moc zjednodušené. V další fázi sice Krček učiní několik pokusů svoje rytmické pojetí změnit, ale pak se zase vrací do vyšlapaných kolejí. Dědečkův text je existencionálně pojednaný a reflektuje „kvalitu“ mezilidských vztahů. Standa Kubeš je vynikající kytarista, ale popravdě řečeno čekal jsem v jeho vlastní skladbě více vynalézavosti a technického pojednání, než jaké slyším…. A jsme v závěru.

Album Jen se směj vznikalo už bez přítomnosti výtečné produkce Vláďova letitého kamaráda Hynka Žalčíka, který se stal těžkým byznysmanem a odešel od spolupráce nepříliš čestným způsobem, což asi Vláďu vnitřně poznamenalo a rozladilo a tahle okolnost se mi na albu nějak nepřímo promítá.
I když Etc… hrají výborně, souhra je znamenitá a je zde i snaha v nových podmínkách obstát se ctí, na koncertech zněl repertoár alba výrazně přesvědčivěji a adresněji. Na albu mi chybí dravější skladby a více instrumentálního prostoru a také zde postrádám přítomnost Honzy Hrubého a jeho vynikajících houslových partů. Po instrumentální stránce je tohle pro Etc… propad, protože právě díky jeho houslím kapela měla nezpochybnitelnou originalitu a osobitost, která mi tady místy citelně chybí.
Jak už jsem napsal výše, beru projekt jako skupinovou záležitost, v níž frontmanství Vládi Mišíka mnohde ustupuje do pozadí, což se mi ne vždy jeví jako šťastná okolnost. Také „Olin“ Nejezchleba zde instrumentálně svoje výtečné violoncello výrazněji nepoužívá a pojetí skladeb je v převaze více písničkové (ani stopy po tom, co přinesla první dvě alba kapely v r. 1976 a 1980). Jako zásadní handicap ovšem vnímám přítomnost bubeníka Tomáše Krčka, který byl zcela určitě výborný počítačový programátor, ale nepříliš vhodný bubeník, postrádající razanci a kreativitu….
Album poslouchám, ale přece jenom výrazně méně než jiná alba s Vláďovy produkce. Není vyloženě špatné, ale měřítka kvality střídavě klesají a stoupají a nedrží se nějaké vyrovnané polohy.
Pět určitě ne, a čtyři se mi zdá nadsazené hodnocení. Tři možná není úplně nejobjektivnější počet a tři a půl dát nejde. Abych odstínil jednotlivou kvalitu Vláďových alb a jeho kapely, tak z víc než tři hvězdičky to nebude, při vší úctě k Vláďovi a Etc…