Collegium Musicum - Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa (1970)
Reakce na recenzi:
Kanon - @ 01.02.2009
O tom, že Kosmík už není, jsem se dozvěděl na podzim roku 2009. Na obci mi řekli: “Ano, nějaký bezdomovec se nám v létě utopil v rybníku. Asi byl napraný.“ Kámoška, co ho dělala na prosektuře, vzkázala: “Neměl v plicích vodu, prasklo mu chudákovi srdce.“
Už nikdy se Kosmíka nezeptám na ten malý singl v modročerném obalu. Jak skončil? Rozbili ho městští policajti, když Kosmíka vykopávali z bytu? Nebo ho už předtím někomu dal? Nebo ho pohřbil čas a nikdo neví, kam se vypařil? Po Kosmíkovi nezůstalo nic. Ani popel. Ten někde na obecní náklady rozptýlili. Zůstala jenom ta otázka. Co se stalo s Homašem, jak jsme tomu singlu říkali.
V roce 1970 nám bylo kolem 14 let. Objevovali jsme, že pokud ve flašce není mlíko nebo voda, může s námi její obsah pěkně zatřepat. A byli jsme zdatní průzkumníci. (Kosmík svůj výzkum nehodlal ukončit, takové nadšence by určitě dnes akutně potřebovala Akademie věd.)
Při našich experimentech s CH3CH2OH vždycky duněla hodně tvrdá muzika. Začátek 70tých let byla skvostná doba. Výběr byl jasný - Blue Cheer - Vincebus Eruptum jejich 1. LP z 68 roku - tvrdost až na hranici šílenství, Warhorse vydali své skalní 1. album v listopadu 1970 a my ho už měli na emgeton pásku, Wild Thing od Hendrixe jelo taky pořád dokola. Hey Tonight od CCR nezůstávalo nikomu nic dlužno. Na druhém LP Led Zeppelin se skvěla Whole Lotta Love. Rodilo se něco nového. Praskaly big-beatové ledy a růžky vystrkoval hard rock. Probíjel se až za železnou oponu. A železná opona byla jako filtr, přes který se dostalo jen to nejkvalitnější.
A mezi tím vším nezapadla jedna deska. Kde se vzala tu se vzala, někdo z jiné generace ji zřejmě omylem koupil a odložil. Bylo na ní napsáno Hommage a J. S. Bach a jména nějakých Slováků, která nám nic neříkala. Ten singl se sjížděl pořád dokola. Neměl chybu. Fascinoval nás, přes tu hvězdnou konkurenci, stejně (ne-li více) jako výše uvedené bomby. A to je co říct. Jasná melodická linka skladby, která se chvílemi pohybovala někde na hranici disharmonie, aby se opět tvrdě vrátila do základní tvrdé figury skvostných Hammondek. Stručná rytmika basy a bicích. Ne, dodnes to nemá chybu. Starý pan Hammond by byl býval určitě s využitím svého nástroje spokojen.
Vargu jsem uviděl až o pár let později a pochopil jsem, že je to génius. Bez jakékoli nadnesenosti. Položil úhelný kámen československého rocku (vím, že už tu byli legendární Primitives Group, Ursiny, 2. beatový festival a Sunny Grave od Blue Effect, ale žádné desky jsme tehdy neměli - nevím, co z toho vůbec do roku 70 vyšlo) a to tak, že nám ho (kromě Británie a USA, kteří mají své vlastní kameny) mohou všichni ostatní závidět. Vždyť v 70tém roce se teprve formovali (po rozpadu Nice) skvělí EL&P.
Měl bych udělit hvězdičky. Kolik by jich muselo být, aby to vyvážilo význam (historický, kulturní, hudební) této skladby? Ptám se vážně: „Vyvážil by to milión?“ A jak ohodnotit genialitu? Pouze tím, že se hluboce a pokorně skloníme. A já si vždycky smutně vzpomenu, že jsem se už nestihl Kosmíka zeptat, kam ten singl zmizel.
Ale stejně nejvyšší ocenění dostalo Hommage a J. S. Bach a s ním i Collegium Musicum od těch zvlčilých primitivních pubertálních grázlů na začátku 70tých let, kteří je zcela přirozeně přiřadili k muzice nejtvrdší světové špičky a sjížděli je na gramofonu s jehlou až do zbláznění. Přes to nešťastné archaické jméno a přes to, že nevoněla a že ji vydali k o m u n i s t i. A to je co říct. Klobouk dolů před Slováky, Collegiem Musicem, Vargou a Pantonem.