Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.05.2011

Navzdory pochmurné atmosféře panující na hudební scéně počátkem sedmdesátých let se podařilo natočit několik zajímavých alb, které svým zařazením lze označit za progresívní i po téměř čtyřiceti letech od svého vzniku. Ryzí rock hraný v profesionálním provedení prakticky (až na pár zoufalých výjimek) přestal existovat. Jazz se ovšem dostal na poněkud jinou pozici, protože už počátkem šedesátých let byl komunistickou ideologií československé kulturní fronty označen za „hudbu utlačovaných černochů“, proto bylo možné realizovat na poli jazzu různé pokusy a orchestry a menší skupiny dostaly svou šanci…
Pražský jazzový klavírista Martin Kratochvíl po rozchodu s jazzmanem Jiřím Stivínem přestavěl skupinu a ponechal si i název Jazz Q (Praha). Ovlivněn experimentátorem Milesem Davisem se rozhodl propojit moderní jazz s rockem a jako jeden z prvních u nás vstoupit do neprozkoumané krajiny. Čím byl Miles Davis pro generaci mladých jazzmanů, tím byl pro náročnější rockery Jimi Hendrix. Spojovaly je experimenty a náročnější vnímání kompozičních celků a zejména prostor pro improvizaci…
Koncem ledna r. 1973 Kratochvíl s dobře sehranou sestavou hudebníků začal nahrávat v pražském studiu v Břevnově pět poměrně odvážných skladeb instrumentálního charakteru.
Album vyšlo sice skoro o rok později (což bylo samozřejmě nepochopitelné a trestuhodné, ale v tehdejších poměrech vlastně normální) pod názvem Pozorovatelna. Výtvarná koláž naznačovala experiment, ale o hudbě samotné se dalo pouze hádat…

PORI 72 – úvodní skladba se otevírá mohutným nástupem bicích nástrojů. Jazzman Vrbovec rozehrává masivními breaky a zemitými údery otevřený prostor, ke kterému se posléze přidávají další nástroje. Padrůňkova dunivá baskytara a impresivní tóny Andrštovy kytary plují prostorem v téměř mysteriózním duchu a vyvolávají vzpomínku na účast skupiny ve finském městě Pori, kde Jazz Q reprezentovali naši tehdejší republiku vedle dalších světově proslulých jmen. Zadumané kytarové tóny podpírané opakující se basovou figurou a akcentovanými údery bicích nástrojů jakoby charakterizují atmosféru přírody a „země tisíců jezer“. Padrůněk rozbíhá svoji baskytaru pod bicí soupravou a Andršt rozehrává svůj dlouhý kytarový chorus, který v improvizačním pojetí rozvíjí celkovou stavbu kompozice. Poté přichází ke slovu Kratochvílovo elektrické piano a drolivé a perlivé tóny proteplují chmurný dojem, který od prvopočátku vznikl po poslechu. I rockově cítící posluchač musí přiznat, že jazzově znějící klávesy lze s rockovými prvky zajímavým způsobem propojit… Skladba se ovšem vrací zpět do pochmurné atmosféry úvodní podoby a je tu opět Andršt, aby tentokrát zkresleným kytarovým tónem zastřel zamlžený obzor jako paprsky zacházejícího slunce, s působivým zabržděním dlouhého tónu….

POZOROVATELNA – druhá skladba propojuje velmi ústrojným způsobem jazz a blues. Kratochvílův perlivý Fender-Rhodes vytváří příjemnou emotivní atmosféru, náladotvorný Andršt rozehrává svoje elektrické blues a opět přichází Kratochvíl s jazzovou improvizací. Propojování muzikantské emocionality probíhá v prolínání fiktivního vnímání ostrého světla a černé tmy, nebo slučováním přírodních živlů jako jsou oheň a voda…

TRIFID – třetí skladba začíná dumavou figurou baskytary a přesných bicích nástrojů a jemnými úhozy do kláves elektrického piana. Hlavní prostor ovšem dostává Andršt, který mistrovským způsobem rozehrává kytarové sólo ve větším formátu, potlačené hendrixovské a mclaughlinovské inspirace jsou tušené v pozadí jako plameny ohně. Hráčsky zcela ovládá prostor, které v poslední části skladby přenechává anglické zpěvačce Joan Duggan, jež svým bluesovým feelingem dodává skladbě patřičný výraz a emocionální prožitek.

KLOBÁSOVÉ HODY – baskytarova figura v padrůňkovské zemitosti zahajuje další skladbu jazzového charakteru, s Kratochvílovým podílem sóla na elektrické piano, kterému sekunduje v přiznávkách Andrštova kytara. V okamžiku zlomu se moderní jazz pojednou obrací k syrové variantě elektrického bluesrocku. Andršt pod swingující rytmikou rozehrává svoje sólo k emocionální drásavosti. Ve studiu mírně experimentovali se stereofonním efektem, což znělo při poslechu velmi sugestivně. Závěrečné unisono baskytary, elektrického piana a kytary uzavírá celou kompozici.

KARTÁGO – posledním příspěvkem je dumavá, skoro pochmurná skladba, která impresivně vyvolává vzpomínky na dávno zaniklou Hannibalovu severoafrickou říši. Původně hrál Andršt hlavní melodický motiv na elektrickou kytaru smyčcem, pro rozhlasové nahrávání skupina použila violoncello, ale nakonec bylo dohodnuto, že tohoto partu se ujme houslista Rudolf Chalupský jako host. Posléze se skladba vymaňuje ze své ponurosti a živějším jazzovým způsobem, akcentovanými bicími nástroji a živelnou Padrůňkovou baskytarou a perlivými tóny elektrického piana pomalu doznívá až do konečného finále…

Pražští příznivci Jazz Q z jejich koncertů víceméně věděli, anebo tušili, jakou hudbu skupina nabídne prostřednictvím albového projektu, ale v podstatě zbytek republiky, kdo nečetl časopis Melodie a nenavštěvoval nijak pravidelné koncerty, nevěděl, co ho vlastně čeká. Jisté je, že Jazz Q (tehdy ještě nijak neškatulkováni jako představitelé domácího jazzrocku, ale spíš propojení moderního jazzu a elektrického blues) hráli tehdy více rocku než některé skupiny, které se za označení „rock“ v té době schovávali. Byla to hudba víceméně pro intelektuály, anebo vnímavější hudební publikum, které se neztotožňovalo s tím, co nabízela Hvězda na vlnách Československého rozhlasu. Kladla při poslechu zvýšené nároky na posluchače a milovníci Plavců, Zelenáčů, Skupiny Františka Ringo Čecha, nebo Gotta, Štědroně, Chladila, Helekala, Laufera, Drobného, Lišky a jiných pojmů z tehdejší české pop-music se v této hudbě „nedokázali najít“. Nicméně byla to vývozní hudba, která přesvědčovala, že i za železnou oponou ve sledovaném a skrytě šikanovaném prostředí vznikají i náročné věci.
Pantonský vinylový výlisek nezněl na kvalitnějších aparaturách nijak slavně (padrůňkovské basy rozvibrovávaly v obývácích nábytek a zesilovaly síťový brum). Protože bylo konstatováno, že album Pozorovatelna se nepodařilo vylisovat v odpovídající kvalitě, tak se tento vinyl prodával za 26 Kčs!!
Milovníci této hudby museli počkat až na CD verzi v r. 2001, kdy album znovu vyšlo, doplněné zajímavými bonusy a s remasterovaným zvukem a znovu si mohli připomenout tehdejší atmosféru hudby, která vznikla jako víceméně progresívní hudební opus v dobách normalizačního příšeří…
Opravdový progresivní počin za tuhé normalizace.
Propojení elektrického blues a elektrického jazzu pod modelu Milese Davise v našich končinách bylo pionýtským počinem.
Pět hvězd, navzdory výše uvdeným problémům se zvukem (to už si zodpovím před skeptiky i sám před sebou)