Reakce na recenzi:

horyna - @ 04.05.2020

Dodnes mi není přesně jasné, jak mě mohli tehdy - ve svých začátcích Magellan tak drasticky minout. Povstali přece u stejné stáje jako Shadow Gallery a Cairo. Dokonce byla v dobách skoro-temna ve Sparku i recenze jejich debutu. Je ale klidně možné, že se jejich desky v první polovině devadesátých let do půjčoven cd příliš nehrnuli a to stejné nejspíš platilo o našich prodejcích a obchoďácích s cd disky. Chtělo by se mi zavzpomínat a uznat, že mě jejich muzika nechytla a to byl důvod onoho nezájmu, ale vůbec si nevybavuji, že jsem některou nahrávku v mládí testoval. Vlastně až doteď byl pro mne příběh Magellan obestřen tajemstvím nezájmu a během na velmi dlouhou trať.

Tři roky jsem si vystačil pouze s jednou deskou a to Hundred Years Flood. V začátcích mi přišla v pořádku, zajímavá, avšak nikterak závratná a návyková. Všechno začala postupně měnit až Braňovo (koho taky jiného:-) rozpovídání se nad dvojkou Impending Ascension. Po několika testovacích nástřelech a ustoupení z pozice zatvrzelého odmítače automatického bubeníka, jsem si ji společně s debutem přes Discogs objednal. Jenže skrze neblahé události ve světě, mně obě alba vydané na společném 2cd přes měsíc vysí na celnici v Miláně a čekají, než je nějaký floutek s hromadou ostatních balíků, kterých je do světa z tohoto kraje rozesíláno poskrovnu, naloží do letadla a laskavě pošle směr Jižní Morava.

Horyna však nelenil a v mezičase nejen že dokonale proposlouchal čtverku Hundered..., kterou dostatečně docenil jako progresivní klenot, ale urychleně objednal tentokrát z rychlejšího/bližšího Německa šestku Symphony For A Misanthrope. Ptáte se proč zrovna ji? Protože trojka mi už cestuje z daleko bližšího regionu a pátá Impossible Figures spolu s poslední Innocent God mne zaujali o kapku méně. Ono... kdyby se měl člověk u Magellan orientovat pouze dle vzorku Progboardu, moc by toho zrovna nenakoupil. Jejich pozdější tvorba tu není přijímána zrovna otevřeně a v recenzích se často objevují slova jako nuda, vaří z vody, příliš se opakují, jsou vyčpělí, nebo cosi o ztracené kreativitě prvních dvou alb.

Promiňte, ale dovolím si nesouhlasit. Symphony For A Misanthrope poslouchám posledních pět dnů neustále. Točím ji dokola za a) abych ji pořádně dostal do hlavy, za b) protože se mi opravdu líbí. Ano, znalci mohou namítnout – horyno neznáš první dvě desky, to bylo jiný kafčo. Nebudu jim oponovat, z těch pár ukázek, které jsem měl možnost natestovat to bylo zatraceně dobré, ale pořád mi poslední tři, čtyři alba nezní vůbec zle.

Start je klasický pře-symfonovaný, ale tady mi to tolik nevadí, protože v té orchestrální změti cítím potenciál a dobré nápady. Ovšem druhá Why Water Weeds je typická Magellan-ovka. Kostrbatá, chvílemi vkusně nemelodická, vzpurná, tragická, ovšem taky mistrně vystavěná, progresivní a energická. Nápadů je tu pořádná fůra a něžný Waynův (říkám to správně? Trent má ten drsnější?, nebo...jsem to obrátil, nejsem ještě odborník) hlásek je k nakousnutí. Wisdom je překrásnou baladou, která mě chytla hned s prvním slyšením. Vrcholem je členitý, téměř dvacet minut trvající klenot Cranium Reef Suite. Hebounký začátek se sametově sejmutou basou a krásnými výměnami akustik s klávesami je pastva pro uši. Velmi melodické a velmi příjemné. Tedy až na místy rezonující zvuk, naštěstí jen v této skladbě. Bohužel je tu taky jedna typická, pro mne až nepříjemná vlastnost celých Magellan – příliš mnoho zpěvu sekaného v krátkém sledu. Ale to je provází snad celou tvorbou. Po intermezzu s Bachovým klavírem, přiletí dunívá jazzovo-metalická jízda Doctor Concoctor, ve které malinko skřípu zuby, avšak závěr dobrý, všechno dobré. Every Bullet Needs Blood začíná romatickým piánem s cukrujícími klávesami. Na řadu přijdou housle (nebo to imitují klávesy), každopádně povedený rozjezd. Do toho vtrhne Magellan-ovské futuristické fusion, ovšem v pestrých odstínech a s dostatkem melodiky. Super.

Pro mne velké překvapení tihle ti Magellan. Už dlouho se těším na první desky a možná časem i na všechny zbývající. Asi se s ostatními shodnu na tom, že Magellan jsou a byli nedoceněnou kapelou. Cesta k nim byla trnitá, ale o to více pak chutnají ty vítězství. Cítím v nich potenciál i příležitost na vybudování další interesnatní domácí discografie.