Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 26.05.2012

Druhé sólové album Pečeť pražského kytaristy a skladatele Oty Petřiny jsem v době jeho vzniku sice zaregistroval, ale protože jsem v té době sháněl jiná alba zahraniční a v menší míře i domácí provenience, tak mě nějak uniklo a protože náklady podobných typů alb byly vždycky podezřele nižší než u Gotta, Vondráčkové, Zagorové a vůbec české pop-music, tak se stalo, že najednou nebylo k dostání.
Po mnoha letech bylo digitalizováno a vydáno společně s prvním albem na CD a tak jsem neváhal a album mám ve své sbírce. Pamatoval jsem si, že první album mě docela zaujalo svou koncepcí a tak jsem logicky očekával, že Pečeť se bude držet vyjetých kolejí petřinovské kvality…
Zaregistroval jsem na něm dvě změny: především všech textů se ujal rockový básník Pavel Vrba (Petřina dokonce v nějakém interview prohlásil, že se Zdeňkem Rytířem už nebude spolupracovat) a skupinu Super-Robot představoval alespoň podle bookletu jenom Petřina a baskytaristový démon Vladimír „Guma“ Kulhánek… Zatajen je zde bubeník a hráč na klávesy (patrně si je Petřina nahrál sám).

HEMINGWAY – už první skladba je úctyhodná kompozice o 15minutovém formátu, což bylo v době nástupu krátkých písniček docela kláda na spolknutí. Petřina na rozdíl od jiných kytaristů měl pravdu komplexní myšlení a cítění a jeho vyjadřovací prostor potřeboval jiný prostor. Při poslechu písně mám pocit opravdu rozlehlého hudebního románu, v němž výtečný Vrba píše svoje básnivé a obtížně zapamatovatelné texty ke zpívání a zapamatování. Petřina se zde projevuje jako vynikající aranžér. Myslím, že tohle je jeho nejsilnější devíza, nejen v této dlouhé skladbě, ale i na celém albu vůbec. Potom v druhém plánu jako kytarista a v posledním jako zpěvák. Co se týče kompozičních postupů není to jednoznačný rockový princip, ale jsou zde různé doteky folku a místy i symfonické hudby, na druhé straně minimalismu a místy i postpsychedelie. Skladba vyžaduje silnou koncentraci nejen na zpívaná sdělení, ale i na hudební téma, které se rozvíjí a prolíná v různých nepředvídaných postupech. Podobě jako v případě jiných Petřinových skladeb si nedovedu představit, jak by se dala tato kompozice zahrát naživo. Musel by ho doprovázet „rockový orchestr“ o mnoha instrumentalistech a jeho nastudování by byla náročná práce. Kdybych měl tuto skladbu za každou cenu k někomu u nás přirovnat, tak by mě napadl akorát Dežo Ursíny, který se vyjadřoval ve své době také na širší ploše s komplexním vnímáním tématu, i když Ursíny na rozdíl od Petřiny měl blíže k jazzu. Je to jen příměr – nic víc. Další spojitosti zde nehledám. Skladba Hemingway je náročným hudebním útvarem nezařaditelného typu a odvážným záměrem čelit přiblblým „ambicím“ plytké české pop-music osmdesátých let a oslovit náročnějšího a vnímavějšího posluchače, než tanečně rozdováděného melírovaného seladona… Zajímavé, ale místy příliš rozkošatělé
hudební téma…

ČAS – tikání budíku nám otevírá další skladbu (tentokrát kratšího formátu). Petřina se ujíma role vypravěče a posléze se před námi rozvíjí pomalejší tempo přemýšlivého tématu. Prolínání elektrických kytar v těžko napodobitelných polohách se místy přibližuje gilmourovskému typu hraní. Přesto si nemyslím, že by zde bylo čitelné nějaké pinkfloydovské téma. Experimentování s lidským hlasem v echu a v playi zní zajímavě. Bicí jsou podle mého názoru až příliš stručné a zjednodušené a ostatní instrumentace velmi střídmá, ale opět je třeba pochválit výtečné aranžmá….

ODCHOD – kytarový nástup ve zrychlené podobě a zneurotizovaný deklamující zpěv nažhavuje celé pojetí. Bicí zde hrají v perkusivních proměnách stejně jako kytarové party. Místy mám pocit rafinovaně zaranžované písničky, místy pokus o nějakou hudební progresi a nemohu stanovit jednoznačně svůj vztah k této skladbě….

PHALAENOPSIS – tohle je ovšem paráda. Petřina nám předvede, že vystudoval klasickou kytaru na pražské konzervatoři a jeho hra na tenhle nástroj je prostě brilantní v každém směru. Technicky suverénní, s patřičným výrazem a přitom s porcí přemýšlívé melancholie. Moc krásně se tahle instrumentální záležitost poslouchá…..

KOPŘIVA – dvanáctistrunná kytara ve hře. Typické prolínání petřinovských mollových a majových akordů, které hladí a vytvářejí ten krásné odér romantiky a něhy. Harmonicky je skladba v podstatě čitelně srozumitelná. Prolínání akordické doprovodné hry s flažolety je velmi libé. Zpívat neokázalým způsobem o takovém tématu jako je kopřiva a aplikovat ji do širších souvislostí je už samo o sobě zvláštní a Petřina ji hraje jakoby pro sebe, o čemž svědčí i uvolněné pískání. Zajímavá skladba….

OBÁLKA – tady máme opět delší hudební téma. Tentokrát do deseti minut. Nedočkáme se dravějšího pojetí. Rytmika je velmi krotká a zase až příliš jednoduchá (mám na mysli bicí). Kulhánkův podíl je čitelný, ale tentokrát se nedočkáváme oněch zázračných rytmických spojení, jak jsme jindy u něho zvyklí. Je tady příliv petřinovských smyčců a zase ty zvláštní postupy v natáčení prolínaných hlasů, které vnímám jako souznění lidského Já s jeho druhým Já – jako s vnitřním hlasem svědomí. Petřina si zde vedle rozlamovaných kytarových partů nahrál i flétnu a tohle spojení zní velmi příjemně. Zvukově je to až krystalizující téma se stupňovanou harmonickou strukturou. Místy snové, místy realistické nepředpokládanými proměnami. Například dlouhý sborový tón elektronicky upraveného lidského hlasu, což zní tajemně a velmi ponuře s velmi dlouhým dozvukem. Rytmika se ovšem nemění na rozdíl od aranžérských postupů, které táhnou hudební útvar k divadelnímu vyznění s dramatickým vyzněním. Ovšem to minimalistické téma, s opakovaným „s obálkou svou-ooou“ je hodně úmorné, třebaže nad ním pracují smyčce a nahallovaný hlas napůl zpívaný a napůl deklamovaný znamená pro mě vynaložit hodně energie doposlouchat až do závěru…

SYN – jsem rád, že přichází „úsporné“ téma v necelé dvouminutové délce. Kvalitní Vrbův text nutí k zamyšlení, ale pak je zde opět nástup smyčců a skladbička nabere možná zbytečně patetický odér….

Bonus: MARYLIN, GOODBYE – příklad, že i tříakordové kompozice mohou mít někdy svou vnitřní sdělnou sílu. Tahle skladba o tom přesvědčuje každým coulem. Trochu zde cítím atmosféru jako na Obscured By Clouds (v rozšířené instrumentaci). Ano, cítím, že mě leze mráz po kůži a přemýšlím jestli je to interpretací, obsahem textu nebo tou jednoduchostí. V každém případě velmi zajímavý model balady na dané téma. Nemýlím-li se, tak tuhle skladbu nazpíval i „Karel Gott chudých“ Luboš Pospíšil…. Myslím, že Petřinova verze je mi bližší…

Zvláštní album. První album od Petřiny bylo rockovější v tom bytostném slova smyslu. Tohle je přemýšlivější a možná náročnější na vnímání a poslech, třebaže ty základní paralely obě alba spojují. Je tady málo bicích nástrojů a možná i méně výrazných kytarových partů (absence sól v tom prvním plánu). Petřina ovšem dokázal, že jako skladatel a jak už jsem podotkl především aranžér je prostě mistr ve svém oboru.
Čtyři hvězdičky dám.