Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.09.2019

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.