horyna - @ 13.09.2019 | #

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

EasyRocker @ 13.09.2019 11:18:52 | #
Souhlas s danem. Doba se zkrátka hnula - nejen hudebně, každá dekáda něco hudbě vzala, ale taky ji hodně dala. Ať si to připustíme, nebo ne. Opak by znamenal, že by se točily sice formálně skvělé, ale stále stejné desky.