Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.03.2012

Britskou skupinu Strawbs jsem rovněž poznal prostřednictvím Divadla hudby a dokonce mám ten pocit, že to bylo během jednoho z posledních pořadů, které byly v Janáčkově muzeu uspořádány, než byl pořad neoficiálně zakázán s tím, že je pro provoz Divadla hudby „nerentabilní“ a že v pátečním termínu bude třeba udělat prostor českým klasikům….
V každé případě Strawbs byla kapela, kterou u nás (jestliže se dobře pamatuji) znal málokdo a její zviditelnění nastalo pro mnohé milovníky náročnější poslechové hudby až Rickem Wakemanem přes Yes. Tehdy se vzpomínalo, kde předtím famózní klávesový génius působil a byla citována právě tahle kapela. Postupem času jsem si v sedmdesátých letech doobjevoval různé kapely, na které jsem jednoduše v době, kdy vycházela jejich alba, nedosáhl a tenhle „dluh“ jsem si chtěl sám se sebou vnitřně vyrovnat…..

BENEDICTUS – velebný sound hammondek Blue Weavera navodí chrámový dojem, ale hned následně se k jejich velebnosti připojí i rozklady podmanivých akordů elektroakustického dulcimeru, na který hraje David Cousins. Je tu ale také Tony Hooper, který hraje na akustickou kytaru a potom rytmika – baskytarista John Ford a bubeník Richard Hudson. Všichni hudebníci zpívají a z jejich zpívání je cítit stará anglická škola církevních sboru. Potom jsem učinil i takový drobný postřeh. Jestliže charakter skladby má rockové základy, zpívaný projev fronmana, ale i sboristů rockový nebude. Má blízko k tradičním sborům a spíš k folkové hudbě. Žádné dravé a zastřené hlasy, ale silné melodické zdravé vokální projevy….

HEY LITTLE MAN… THURSDAY´S CHILD – dumavá kytarová studie na akustickou kytaru má ryze písničkářský charakter někde mezi Donovanem a Alem Stewartem…. Je to ovšem David Cousins. Cousins je typem zpívajícího písničkáře, který dokáže osobitě sdělit prostřednictvím textu lehké i vypjatější okamžiky písně. Nic moc dalšího se k téhle hudební miniatuře říci nedá, protože trvá něco málo přes minutu…

QUEEN OF DREAMS – šlapající elastické bicí doprovázejí, doprovází clavioline a archaicky znějící mellotron, do kterého Cousins vede svou pěveckou linku a John Ford důrazné, ale zjednodušené basy. Cousins do skladby vloží zvláštní svištivě zpomalený tón své elektrické kytary a psychedelické cvrčení doplněné mezotronem a simulovaným náletem letadla dotvoří zlověstnou kulisu v imaginárním astrálu…. Zvonění akustických kytar a Weaverových hammondek přináší melodickou linku. Cousinsův hlas je v mnoha ohledech dost podobný americkému písničkáři Tomu Pettymu. Ale řeřavé varhany a důrazné akcentování rytmických proměn nás odnáší na artrockovou platformu. Závěr patří Richardovi Hudsonovi a jeho kulometných přechodům na bicí…..

HEAVY DISGUISE – dobře sejmuté a zahrané akustické kytary. Mají barvu, údernost a zvonivost. Cousins tentokrát sekunduje Johnu Fordovi, který odložil baskytaru a taký nám ukazuje, že má příjemně nosný vokální projev. O orchestrální instrumentaci se postaral Robert Kirby Silver Band s trombony, trubkami a lesními rohy a vznikl tak ryze staroanglický model moderního madrigalu….

NEW WORLD – krásná dvanáctistrunná kytara Davida Cousinse, podporované druhou kytarou Tonyho Hoopera a basovými akcenty Forda. Blue Weaver zde vytvořil nádhernou atmosféru velebně znějícího mellotronu ve stylu Moody Blues. Nádherná svižně koncipovaná balada s mírným britským patosem při zdůrazňování zásadních okamžiků v kompozičním postupu. Kytary znějí opravdu báječně. Ten patetický přednes sice nepřeslechnete, ale do skladby se krásně hodí jakási snová okázalost, přivolávající vrcholné okamžiky smyšleného historického velkofilmu…..

HEY LITTLE MAN… WEDNESDAY´S CHILD – Cousins opět kouzli na akustckou kytaru a vroucně zpívá obsah poetického textu, ne tak vzáleného baladám Grega Lakea.

THE FLOWER AND THE YOUNG MAN – nádherně zaranžovaný zpěv a capella podle starých anglických historických sborů, mírně ve stylu Steeleye Span, ale už tu máme archaické harmonium, mellotron a clavioline, za nímž rozvíjejí svoje téma i hammondky. Krásná, až vznešená skladba, do které jemně vstupují jemné koloratury elektrické kytary. Dynamika zmohutní v mezihře, ale v jakési umírněnější poloze. Dravý rockový sound se nekoná. Všechno má svůj předem stanovený řád a pro nějaké emoce nebo improvizace zde není místo. Možná trochu chladné, ale nikoliv akademické, prostě jiné než kapely své doby..

TOMORROW – první výraznější rocková záležitost. Cousins se přihlásí zpomalenými tóny vystavěné konstrukce elektrické kytary. Důraznější rytmika Hudsonových bicích a Fordovy baskytary získává na větší průraznosti, ale onu syrovou monumentalitu staví nad harmonickou strukturou klávesami Blue Weaver. Není to sice Rick Wakeman, ale myslím, že úrovně Tonyho Kaye dosahuje s přehledem.. Tahle skladba aspiruje na formálně nejkomplikovanější kompozici na albu a prolínání varhanních a kytarových partů se vzdaluje od písničkářských struktur k pompéznímu artrocku v tom nejlepším světle s patřičným odpichem a rvavostí. Velmi přesvědčivá skladba a jedna z nejsilnějších na albu zcela určitě….

ON GROWING OLDER – a máme tu zase akustické kytary a příjemné dvojhlasy. Slyším dvě dvanáctistrunné kytary a dulcimer. Možná se mělo přidat ještě spinet, nebo cembalo a skladbu nebylo třeba rytmizovat bicími a baskytarou, třebaže oni odevzdávají poctivou práci. Lépe by podle mě vynikly jednotlivé akustické obrazce proměnlivé melodické struktury. Příjemné a podmanivé….

AH ME, AH MY – rozverná skladba tanečního typu vyvolá nádech retra a divadelních prken. Otírají se zde o Strawbs Steeleye Span, New Albion Band a staré lidové soubory. Pokud se jednalo o odlehčení, humor, ironii a nadsázku, pak je třeba zatleskat…. Osobně nezatížen konceptem alba si myslím, že dramaturgie producenta Tony Viscontiho sem mohla nasadit podnětnější píseň…..

IS IT TODAY, LORD? – zcela nečekaně zazní ve skladbě sitár ve spojení s harmoniem, doprovázené akustickou kytarou a máme zde zvláštní hudební odlitek těžko zařaditelného stylu, který těžko můžeme nazvat bengálskou lidovou hudbou, nebo britským progresivním folkem. Když se nadechnu cítím zde opar pozdní psychedelie a dozvuky hlasů a instrumentace mě k tomu přímo přivolávají. Inspirace George Harrisonem a skladbou The Inner Light a Love You To zde myslím nejsou tak zcela utajeny, když si ještě přidáme do skladby indické bubínky tabla…..

THE JOURNEY´S END – krásnou melodii přináší závěrečná píseň, v níž Blue Weaver hraje na koncertní klavír a David Cousins je zpěvákem. Přinášejí nám krátké poselství jakoby z jiného světa, které netrvá ani dvě minuty……

Jestliže doba, do které tohle album spatřilo světlo světa přála rozsáhlým hudebním konceptům Yes, Genesis, Pink Floyd a Emerson Lake And Palmer, přicházejí Strawbs se stylově obtížně zařaditelným stylem, který se dotýká na několik místech řady hudebních proměn, ale jakoby zásadně nechce deklarovat obecný názor artrockové velkoleposti, nebo rockové syrovosti. Od všeho je tu přidáno kousek a já se domnívám, že Strawbs nás chtějí v náznacích ujistit, že to umějí jiní, v podstatě zvládnou také, ale nemají tu bytostnou exhibiční potřebu nás o tom přesvědčovat. S elektronikou to nijak nepřehánějí, i když i oni zde mají snahu prosadit něco navíc ze studiové chemie.
Možná skupině tak trochu chybí klasický zpívající frontman, ale na druhé straně propracovanost skladeb a instrumentální zdatnost členů kapely je prokazatelná, i když zde nehraje zrovna žádný Bruford, Wakeman, Howe, přesto pozvedávají svůj prapor dostatečně vysoko, abychom je nepřehlédli a nepřeslechli.
Čtyři hvězdičky si album Grave New World určitě zaslouží a já o tom nemám nejmenší pochybnosti.