Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 29.11.2005

Opravdová bomba! Album Grave New World s novým klávesistou Blue Weaverem je ambiciózní konceptuální dílo s filozoficko-duchovním nábojem, v očích mnoha vrcholný počin skupiny, a to oprávněně. Začíná jako liturgie v chrámu - oslavnou skladbou Benedictus, opravdovou duchovní písní na rockových základech. Hey Little Man je křehounká miniatura, kterou na konci strany A uslyšíme v repríze s jiným textem, ale stejnou akustickou kytarou. Efektní Queen Of Dreams není podobná vůbec ničemu, v jejím suterénu se valí protisměrné efekty, v mezihře vrčí něco jako přistávající helikoptéra, píseň možná mohl vytvořit i Frank Zappa, je bizarní a patetická. Nutí přemýšlet a poslouchat stále znovu a znovu. Fordova Heavy Disquise začíná úsečnou kytarou, ozvou se trubky (ale je to asi mellotron), chvílemi zní jako vojenský pochod a chvílemi jako gotická litanie. Monumentalita vrcholí v apokalyptické vizi New World, procítěné expresivní výpovědi opět jak z ranného středověku. Otvírákem strany B je geniální mnohohlasá baladická The Flower, podkreslená basou, harmoniem a kytarami. Komu na albu chybí opravdový hutný rock, na toho čeká Tomorrow, jejíž drásavá kráčivost a odvázanost vokálu mi nevím proč připomene náladou slavné Lennonovo I Want You, i když zde jsou to možná jen spojité nádoby. On Growing Older nás zase odnese k důmyslnému zvonění čistých kytar, které se rytmicky vrší okolo tohoto svižného čísla. Ah Me Ah My vnese příchuť stařičkého Music Hallu v záři luceren, a šustění smokingů a rukaviček, rychle však utne, a už je tu vlnivý zvuk sitáru, uvádějící Hudsonovu opravdu už zcela duchovní píseň, ale i pře ten indický kabát jsme v (tuším) keltské Evropě na rozhraní věků. A z hloubi se noří kudrdlinky klasického klavíru, Bachovsky pravidelné jako podle metronomu, a Dave zpívá o konci cesty, Journey´s End. Tímto albem dobývají Strawbs poprvé posluchačskou obec i v USA.
Není divu, mají v té době "našlápnuto" doslova do výšin.