Akana - @ 17.09.2014 | #

Od přelidněného kontinentu tradičních popových písniček, který Genesis okukovali na první desce, se nyní vydali do relativního neznáma, do krajů okázalých mnohopodlažních písňových paláců, kde se král Rock handrkuje o přízeň královny Klasiky s králem Popem. Nejsou úplnými pionýry v této esteticky vytříbené krajině (první průzkumy tu před nimi prováděli už třeba Yes nebo King Crimson), ale jsou předurčeni stát se jedněmi z největších. Album Trespass je k téhle pozici ještě zdaleka nedostrkalo, ale už obsahuje slibné zárodky. Na palubě ještě chybí dvě z klíčových osobností, s postem u bicích jsou stále problémy (posledním Collinsovým předchůdcem je tu John Mayhew), kytarista Anthony Phillips už se chystá uvolnit místo Stevu Hackettovi. Kurz je ale už nastavený a Genesis jej hodlají sledovat až do odchodu Petera Gabriela v roce 1975.

Větší část alba se nese na jemně akustické hladině. Filigránské kudrlinky splétané akustickou kytarou, piánem nebo flétnou se střídají s dynamičtějšími pasážemi plnými halasných klávesových fanfár a patetických ploch, celek ale i tak často zůstává jaksi bezkrevný. V písních Stagnation nebo Dusk už to klasicizující povlávání hraničí s unylostí. Více energie a také příslibů do budoucna přinášejí skladby Looking for Someone a The Knife, které album rámují. První z nich má dynamicky velmi členitý reliéf, časté změny ale nejsou násilné a jednotlivé části na sebe organicky navazují. The Knife zase zkresleným vokálem a přidanými hlasy předjímá budoucí divadelní ambice kapely. Melodicky nejpřehlednější je skladba White Mountain, při jejímž poslechu mě překvapivá ale neodbytná asociace zavádí až ke germánskému power metalu 80. let. Zkuste si melodickou linku téhle písně představit v podání takových Helloween nebo Gamma Ray, jde to nečekaně snadno.

Jednoznačně nejsilnějším článkem je už teď frontman Peter Gabriel. I on se ještě hledá a svoje budoucí herecké, vypravěčské a kostýmní kreace zatím jen oťukává, ale jeho hlas dodává často příliš vyumělkované hudební skládačce vřelost a plastičnost. Neoslňuje technickými dispozicemi, ale právě to projev kapely zlidšťuje. Díky němu stojí minimálně první a poslední skladba za poslech i dnes. Zbytek může sloužit alespoň jako dokument o dospívání jedné hudební legendy.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

vdeck @ 19.09.2014 07:07:16 | #
Prvním albem, které jsem od Genesis slyšel bylo Nursery Crime a týden na to jsme si s bratrem z burzy donesli Genesis Live. Logicky jsme začali pátrat, na kterých dalších albech jsou skladby, které jsme při porovnáváním obou alb, nenašly a postupně jsme se dopátrali a doplnili naši tehdejší sbírku.

Trespass je, po těch letech, asi nejzajímavější, protože je stále takové nepřístupné a udržuje si určitou magičnost a tajemnost. Nedávno jsem poslouchal první stranu Foxtrotu a stačilo mi to. Což není chyba alba, spíše změny mých posluchačských preferencí.

Z mého pohledu je zajímavá celá Gabrielovská "pětiletka", potom se můj zájem obrátil pouze směrem k sólové tvorbě Petera Gabriela. I když, z nějakého důvodu se mi v době vydání líbila "popina" Smallcreeps Day od Rutherforda. Raději si ji (tu popini) ale nechci znovu pustit, protože bych asi nepochopil, proč se mi to tenkrát líbilo.

Závěr?
Genesis i sólovky jejich členů ano, ale nevyhledávám to.