Reakce na recenzi:

horyna - @ 14.07.2017

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.