horyna - @ 14.07.2017 | #

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

Snake @ 15.07.2017 16:34:50 | #
horyna : k vlastní recenzi bych se nedokopal a tak jsem rád, že jsi ji napsal a já mohu se připojit jen s krátkým hodnocením - Narnia klame tělem, ale hned následující a úžasně atmosférická Carry On Up The Vicarage mě vystřelí na orbit a pomaličku sestupovat začínám až s pátou How Can I ?. Všemu ostatnímu absolutně se vymykající a soulově zabarvená Hoping Love Will Last znovu startuje mou pozornost a s titulní instrumentálkou jsem zpátky na oběžné dráze. Nu a závěr v podobě skladby Icarus Ascending, to je něco doslova nadpozemského...

Psal se rok 1978, drtivá většina art rockových dinosaurů to buď balila, nebo koketovala s popem a Steve přišel s takhle podmanivým albem, klobouček dolů. Tohle je jedna z desek, kterou si mohu poslechnout kdykoliv a kdekoliv, a vždycky mi udělá radost. Pokud tyto řádky čtete někdo, kdo album nezná, neváhejte, otevřete si youtube, spotify, nebo něco podobného a poslechněte si ho. Tahle širokospektrální a nadžánrová, přitom absolutně nekomerční hudba by měla oslovit každého fanouška nekonformního (art) rocku. Čtyři a půl dát nemohu, tož za pět.