horyna - @ 14.07.2017 | #

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

Tomáš Rojt @ 22.07.2017 11:28:12 | #
Hackettova je tvorba je klasika a to v tom skutečném slova smyslu. Pro mne jeden z nejkreativnějších autorů na poli art a progrocku. Já bych jeho tvorbu rozdělil na čtyři etapy: Ta první je tvořena 4 alby do roku 1980, kdy více méně navazuje na tvorbu v GENESIS a těm nejskalnějším fandům ve vší skromnosti mezi řádky vzkazuje– „ To já jsem byl tím nenápadným tvůrcem v pozadí a spolu s Tony Banksem“ . Což se hlavně týkalo prvních dvou alb GENESIS bez Petera Gabriela , která ostatně řadím k těm nejpodařenějším. Druhá etapa je trochu hledačská a trvá do roku 1999, je spojena hlavně s jeho dlouholetým spoluhráčem na klávesy – Nickem Magnusem, Hackett tu koketoval trochu i s popem a především úplně jiným zvukem a z tohoto období pochází též album GTR, což bylo nenaplněné spojení dvou legend a kytar GENESIS a YES. Obrat přichází v roce 1999, od kdy se spolupráce s klávesovýma zvukovým mágem Rogerem Kingem ukazuje jako osudová a mimořádně šťastná trvá do dneška. A kromě toho nahrál Hackett několik klasických alb, které se prolínají jeho posledními dvěma obdobími. Jeho poslední tři alba, která jsem si sám pro sebe označil jako trilogii, jsou naprosto na výši a škoda, že se nedostala do širšího podvědomí více fandů této muziky. Určitě by takovou hudbu ocenili a zařadili do svých sbírek. Možná některé těmito řádky popíchnu v tom dobrém slova smyslu.