Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.07.2012

Jazz Q v sedmdesátých letech znamenali pro mě mimořádnou hudební jednotku, které se podařilo přes všechny restrikce a zákazy, šikanování a naschvály obhájit vlastní tvář hudby (jako třeba na Slovensku Collegium Musicum nebo později Fermáta), aniž by ztratili vlastní styl a udělali nějaké laciné kompromisy.
Uvědomuji si, že právě tahle kapela prosekala džunglí naší hudební scény cestu, po které se za ní vydaly další kapely jako Energit, Mahagon, Impuls, první varianta Comba FH a Pražského výběru, Tlön, Bohemia, Alternativa, CH.A.S.A…..
Navíc vedle odvážných progresivních postupů dokázali na koncertech vložit rockovou atmosféru a přidat vedle instrumentálních improvizací i výtečný zpěv. Jak zněly jejich koncerty v polovině sedmdesátých let dokumentuje právě tohle album a tak si myslím, že je třeba ho posluchačům přiblížit….

WATCH OUT – album podotýkám je živé, proto i úvod kapely nemůže začít jinak než představením kapely a postesknutím Martina Kratochvíla, že tahle sestava kapely končí, aniž by tohle období zachytilo nějaké album (pár postesknutí na téma nepružnosti Pantonu a Supraphonu) a pak už se jede od začátku na plný plyn. Blues rock jako zvon. Kapela šlape jako pneumatické kladivo. První skladba je cover od legendárního Petera Greena. František Francla je velmi zručný bluesový kytarista, což vnímám od prvního tónu a za ním následuje anglická zpěvačka Joan Duggan, který výtečně frázuje. Škoda, že sejmutý zvuk její schopnosti do značné míry handicapuje a ve výsledku působí jaksi zaškrceně (samozřejmě to není její chyba), tak bicí Michala Vrbovce jakoby preferovaly hlavně činely a virbl buben, šlapák není vůbec slyšet, baskytara Alexandra Čihaře má hutnost a důraznost z základních doprovodech. Francl je v blues jako ryba ve vodě a dodává skladbě patřičný odraz….

MY MOTHER MĚ PORODILA V STROUZE – velmi originální název skladby a zcela stoprocentně se díky cenzuře nemohl dostat ani na singl nebo na LP dříve nebo později. Rhythm and blues ve stylu šedesátých let. Před mikrofonem stojí hráč na percussion Jiří Tomek. Také jeho hlas zní příšerně, jakoby zpíval do kastrolu, ovšem i on blues cítí. Svůj zpěv střídá s foukací harmonikou a kapela tvoří bytelný doprovod, na který kolektivně reaguje nadšené publikum sborovým „hej“. Kratochvílovo elektrické piano Fender-Rhodes se v tom neošetřeném soundu dost ztrácí. Ovšem v okamžiku, kdy dostane sólovou příležitost, mám možnost si vychutnat jeho drolivé sonizující tóny. Psal se rok 1974 a na československých pódiích rock prakticky neexistoval. Suplovalo jej elektrické blues a jeho obliba u československých fanoušků byla proto léty prověřená vybudovaným vztahem. Francl hrál blues bez příměsí jazzu a tak jsme si mohli vychutnat onu ryzí polohu. Joan Duggan a Jiří Tomek se střídají u mikrofonu a nebýt toho zmíněného příšerného zvuku, mohli bychom hovořit o jedinečném spojení.

WE ALL HEAD A REAL GOOD TIME – syrová elektrická kytara ovládaná wah wah pedálem nám otvírá další coververzi skladby od Edgara Wintera, bratra legendárního Johnnyho. Před mikrofonem Joan Duggan a máme zde strhující ztvárnění další bluesové skladby říznuté odvazovým rockem. Čihařova baskytara nám v několik okamžicích svými breaky vystoupí z hudebního terénu a zvýrazní svoji linku. Dravost, živočišnost a emocionalita v prvním plánu za mohutného aplausu publika…..

SANCTUARY – do repertoáru Jazz Q poprvé vstoupí prvky fusion. Francl jako jeden z domácích kytaristů na československé scéně byl ovlivněn fenomenálním Johnem McLaughlinem a tak se dalo očekávat, že se občas nějaká skladba od Mahavishnu Orchestra v repertoáru kapely objeví. Na housle zde máme dnes zapomenutého Jana Martince, ale za bicími sedí mladý Libor Laun, o kterém Kratochvíl při představování nové kapely tvrdil, že ovládá většinu cobhamovských ďábelských přechodů a že cvičí na bicí dlouhé hodiny. Mahavishnovská atmosféra se zde opravdu nastoluje, nejen ve vzestupné harmonii, ale i v úžasných pianissimem a na druhé straně fortissimech. Zvuk skladbu handicapuje, ale přesto z ní cítím určité duchovno a articifiální napětí s gradující atmosférou.

GIVING UP – z jiného soudku přichází další skladba. Donny Hathaway, reprezentant soulu „poskytl“ další cover pro koncertní záznam Jazz Q. Joan Duggan svým sametovým hlasem nalehne na melancholickou atmosféru, kdy elektrické piano a kytara hrají spíš úsporně bluesovou náladu, čímž o to víc vynikne projev Joan Duggan. Martinec vymění housle za sopránsaxofon v krátké mezihře, ale jinak si zde je možno vychutnat Franclovy osobité kytarové kadence a tónové proměny s natahovanými tóny až do závěrečného zklidňování interpretace.

FREEDOM JAZZ DANCE – další skladba je ovšem z energetičtějšího kotlíku. Vedle rocku, jazzu, blues sem vstupují prvky soulu a funkové námluvy. Skladba poskytne prostor pro Joan Duggan a zvýrazněnou rytmiku, ale i pro Martincovy housle. Jeho improvizační schopnosti jsou na vysoké úrovni, třebaže s Janem Hrubým bych ho přece jenom do jedné kategorie nestavěl. Hrubý se mi zdá přesvědčivější a kreativnější, i když v téhle skladbě Eda Harrise Martinec řádí docela obstojně. Sonizující tóny Kratochvílova fendera už jsem postrádal, ale i on se nyní dostává ke svému prostoru. Čihařova baskytara pulsuje jako o život a Launovy bicí táhnou celou tuhle homogenní směs vpřed za Franclových rozkládaných akordických proměn. V téhle skladbě Jazz Q poprvé na albu potvrzují i deklarovaný jazz. Rytmická práce přímo svádí k improvizaci, jíž využívá Franclův kytarový potenciál stíněný phaserem Small stone a občas i wah wah pedálem. Emocionální výpověď od začátku do závěru.

LONESOME – téma samoty je s blues spojeno přímo s pupeční šňůrou a tak pár bloudivých tónů elektrického piana, foukací harmoniky, elektrické kytary v úvodu navodí správnou bluesovou atmosféru, které se také v blues rozvine. Forma je klasická, nijak překvapivá (ale znovu musím připomenout křestní list tohoto albem s datem vročení). Škoda, že Martin Kratochvíl neměl k dispozici vedle elektrického piana varhany Hammond. Jednak je nevlastnil a jednak manipulace s nimi by byla vážnou překážkou. Samozřejmě by to v řadě případů bylo přínosem, ale je to jenom postesknutí, na které jsem si dal hned sám odpověď…. Martinec s houslemi se opět má možnost předvést v tom nejlepším slova smyslu, následován foukací harmonikou Tomka a po něm přichází ke slovu Franclova kytara s výtečně vyždímaným blues doprovázená zpěvem magické Joan Duggan, což publikum oceňuje mohutným aplausem.

LIVING FOR THE CITY – Stevie Wonder je považován za jedinečného interpreta soulu, škoda, že jeho hranice s pop-music byla vždy poměrně těsná a mnohdy jeho hudbu posouvala do diskoték. Výtečný autor, interpret a hudebník a právě z jeho staršího období Jazz Q vybrali další coververzi do svého repertoáru. Důrazný rytmus svádí shrnout do víru vášně. Formálně je to písnička, ale výtečně proaranžovaná zajímavými harmonickými spojeními a důraznými rytmickými akcenty. Baskytara Přemysla Fauknera je s Launovými bicími ve výtečném tandemu a housle se zde pavučinovitě vinou mezi vzájemným přemostěním a slyším zde i vokální výpomoc kapely, která je ovšem méně čitelná. Závěrečná fáze skladby je velmi dobře pojednaná s vokálním přesahem a vlivem spontánního soulu v pražském prostředí, na což reaguje i rozdychtěné publikum mocnou odezvou…

CO DŮM DAL – končit se ovšem bude (jak jinak) blues, které zde na albu vlastně dominuje. Joan Duggan před mikrofonem řádí jako žlutá zimnice a ukazuje českému publiku, jak se zpívá blues v bělošském balení. Jazz Q se v mezihře blýsknou krátkými sólovými vstupu – Kratochvíl na perlivé tóny elektrického piana, pulsující rytmika dává správný základ, Martinec na housle si opět zaimprovizuje v odvázaném duchu bluesového cítění, je to ovšem Francl, který nasadí perfektní kytarové sólo a pak už se instrumentace vzájemně prolíná až ke konečnému vyvrcholení, v němž se kapela mazlí se svými nástroji, aby se opět shodla na valivém pojetí hudebního vyjádření, v němž se dá improvizovat a řádit podle vlastního energetického potenciálu donekonečna. Hřmění publika tenhle live záznam ukončuje a zanechává nostalgickou vzpomínku na dobu normalizace, kdy koncerty tohoto typu byly malými ostrůvky vysněné svobody a publikum vnitřně integrovalo…..

Zvuk alba není nijak mimořádný a z toho je třeba vycházet. Záznam nebyl pořízen záměrně vydavatelskou společností, aby se už tehdy eliminovaly rušivé prvky, které živé záznamy bohužel obsahovaly. Martin Kratochvíl si mnohé koncerty nahrával pro vlastní potřebu do archivu a až po pádu totality mohlo tohle album spatřit světlo světa. Beru ho jako hodnověrného svědka daných časů se vším všudy a znovu si připomenu osobitost Jazz Q na koncertním pódiu, což v době normalizačního Olympiku, zdegenerovaných Plavců a Zelenáčů, Plamenů a české pop-music vypadalo jako poselství z jiného světa.
Album je nadupané spoustou energie, ryzího muzikantství a úžasného hráčského souladu a lehkosti. Plný počet hvězdiček dát nelze kvůli sejmutému zvuku, s čímž moc nenadělal ani remastering, ale na čtyři určitě dosáhneme.