Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 09.02.2006

Po úžasném "Hangmanovi" a bizarním, krásném, i když možná trochu svým předchůdcem zastíněném dvojalbu Wee Tam and The Big Huge, vzniká v roce 1969 album Changing Horses, už s pevnou "klasickou" sestavou Robin + Mike + Likky + Rose, a přináší trochu rozmáchlejší kompozice oproti předešlým písničkám. Tato deska asi nepatří mezi nejlepší, některé dlouhatananánské pasáže lze označit i za vatu, jednu píseň dokonce i za dost nestravitelný opruz (Dust Be Diamond). Výhrady by prostě byly. První písnička je trochu pouťovou (i když příjemnou) odrhovačkou postavenou na bluesové melodice. Dlouhá recitovaná báseň na druhé straně se dá pozorně vyslechnout snad jen s jejím mystickým textem v ruce. Ostatní skladby nedosahují kvality písní ze starších alb. Ale Changing Horses je přesto výjimečná deska. Obsahuje totiž skladbu, kterou já osobně pokládám za asi nejkrásnější a nejemotivnější, a také nejpodivnější a nejmagičtější kompozici v celé historii kapely a za klíčovou skladbu bouřlivého konce šedesátých let. Heronova "White Bird" má sice bezmála celou čtvrthodinu, ale stojí za to znovu a znovu se zaposlouchat do dialogu kytary s flétnou, nad kterými se začne odvíjet mýtický Mikeův příběh o Bílém ptáku, jeho smrti na zamrzlém jezeře, a snad jeho znovuzrození s příchodem jara. Melodramatická balada je postavena na Mikeově básni Reflection, nejpůsobivější pasáž je zpěvně polorecitovaný srdcervoucí žalozpěv nad zamrzlým jezerem, kdy Heron podává jeden ze svých nejfantastičtějších a nejdojemnějších pěveckých výkonů. Proměnlivá rytmika se sbory pak celou skladbu korunují na intimní expresionistickou výpověď takové síly, že jen kvůli této skvostné skladbě musím dát nejméně čtyři hvězdičky.