Reakce na recenzi:

kneekal - @ 10.11.2006

Tyrannosaurus Rex – My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968)

Tak se na to podíváme. Máme rok 1968, čím uznáváte obskurnější božstvo nebo ideologii, tím více jste in, drogy jsou spolu se psem nejlepším přítelem člověka a hippies vám kempují na zahradě a ani vodní dělo je nedokáže vypudit…. A ve staré dobré Anglii se díky inzerátu dávají dohromady dva hudebníci: nadaný kytarista, básník, manekýn a budoucí superstar Marc Bolan a perkusák, fanda Tolkiena a budoucí dealer drog Steve „Peregrin“ Took.

Bolan (který již nebyl úplnej začátečník a mihl se v relativně úspěšně kapele John’s Children) tehdy o elektrické kytaře zřejmě nechtěl ani slyšet a proto se s Tookem vydali akustickou cestou. Takže jenom bubínky a akustická kytara, která nesóluje.

Pokud máte pocit, že když někdo hraje jen s takto úspornou výbavou, tak výsledek bude citlivá folková deska, zřejmě budete nesmírně překvapeni. Tohle rozhodně není posezení u ohýnku s Honzou Nedvědem, ale spíš party rozjařených hippíků, kteří to zase jednou trochu přehnali v užívání toho, co měli pro vlastní potřebu. Deska na vás velmi často působí, že si ve studiu dvojice řekl: „Hele, teďka si tak jako zajamujem, já do toho zazpívám pár veršů o tom co vidím na tripu a hned to budeme nahrávat.. na nějaký přetáčení nehrajeme.“ Pokud to bylo tak (a možná, že jo, protože deska byla nahraná za 4 hodiny a některé songy vznikly přímo na place), tak je deska docela originální, což ale znamená hůře stravitelná. Took mlátí do bubínků, co se dá, Bolan do kytary jak by smet a nad tímto folkovým běsněním se nese typický Bolanovský zpěv (pokud jste slyšeli nějakou jeho desku, tak víte o čem mluvím). Skladby jsou většinou relativně krátké, mají mystickou atmosféru a naleznete v nich hromadu orientálních motivů.

Když se podíváme na jednotlivé songy, tak zde ale nalezneme i velmi dobré kousky, které ale oceníte zřejmě až na několikátý poslech. Ať je to první Hot Rod Mama, ovlivněná bluesem nebo sedmička Mustang Ford, kterou považuji za nejlepší skladbu, Child Star si zase oblíbil legendární DJ John Peel a nechal ji rotovat ve svém vysílání. Do čtveřice Strange Orchestras, kde zaslechnete i foukací harmoniku a která je ukončena jakýmisi… no.. fakt netuším, co je to za zvuky…

A jaké bude závěrečné zhodnocení? Tahle deska není rozhodně nic jednoduchýcho a určitě se nezavděčíte, pokud ji pustíte na jakékoli společenské akci (snad kromě mezinárodního sjezdu LSD fanclubu), ale rozhodně nemůžu říct, že je špatná. Naleznete pár zajímavých písní, dost věcí, které ale naopak nestojí za moc. Komu bych desku doporučil jsou fandové kupříkladu Syda Barretta nebo i avagardnějšího Boba Dylan. Ale jsem si jist, že desku si budete muset poslechnout několikrát, aby jste vstřebali její kouzlo a atmosféru ve které zaslechnete dobu květinových dětí, mystických vizí a pořádnou porci psychedelie. Takže já dávám 2/5, pokud jste fandové psychedelického folku a hnutí hippies, zřejmě půjdete víš s hodnocením a naopak, jestli vám tato doba nic neříká, nevěřím, že na tom debut T.Rex něco změní.