Reakce na recenzi:

jiří schwarz - @ 20.04.2020

První dvě LP kapely s pro Čechy stran stylu zavádějícím názvem Supertramp byly dost dobré, leč nepříliš úspěšné. Nebyla to totiž nijak zralá dílka. Spíš hledání vlastní tváře. Naznačovala příslib, talent. Názvuky lecčeho – na prvním LP místy Genesis té doby, na druhé opět pel-mel vlivů (včetně třeba zaoceánských Allmanů ve skladbě Potter), plus jasně vlastní autentická tvorba (skladba Remember, např., nebo Aries, avizující budoucí styl rytmického hraní na klávesy Ricka Daviese).

Po rozpadu, v novém složení, které dali dohromady zakládající Davies a Hodgson, po dlouhých 3 letech vydávají 3. LP, které přichází s úplně novým zvukem, hotovým, zralým stylem. Komerční průlom pro kapelu. Vše začne sice pro kapelu atypicky foukačkou (jak z Tenkrát na západě), ale pak už se to rozjíždí v duchu Supertramp. Už nepřemýšlíte, jestli jste něco podobného slyšeli tudle a támhle. Zcela autentický zvuk. Crime of the Century, první z řady čtyř skvělých desek, které budou Supertramp vydávat do konce 70. let, až po komerčně veleúspěšnou Breakfast in America. Nemám mezi nimi favoritku. Spojuje je:
1) přehledná melodičnost dokonale zaranžovaného rocku;
2) skvělé vokály – jak v sólo podání Daviese a Hodgsona, tak i úžasné vícehlasy;
3) zcela autentický styl hraní kláves – synkopické, houpavé (podobně snadno po pár tónech poznávám i klávesy Eltona Johna);
4) krásné dechy Johna Helliwella;
5) znatelná radost z hraní;
6) technická dokonalost nahrávek, úžasný zvuk;
7) improvizační pasáže naprosto konzistentní, bez jakékoli rozbředlosti, bez technických ekvilibristik, vše podřízeno celkovému vyznění.

Na povrchu je to líbivý melodický rock, vše od autorské dvojice Davies-Hodgson (podobně jako u dua Lennon-McCartney, něco napsal jeden, něco druhý, jiné oba dohromady; oba se také dělí o vedoucí vokál). Singlově úspěšnou Dreamer napsal kytarista Hodgson na pianu Wurlitzer, ve skladbě na něj i hraje. Tělo při poslechu bývá neklidné, houpavost nejen zmíněných kláves, plnících často jen doprovodnou a rytmickou funkci (např. Bloody Well Right), ale i celé rytmiky. Aranžérsky i vokálně toto LP (jakož všechna 4 zmíněná LP) nabízí vypjatá místa, jakož i komornější pasáže. Ale na rozdíl od komerčnějších kapel je naprosto v každé jednotlivé skladbě výrazná vnitřní naléhavost vokálu (tak kdybych měl jmenovat alespoň jednu, dvě, tak třeba Asylum a závěrečnou Crime…), vystihujícím často nejednoduchá témata, jichž se skladby dotýkají. Vše působí velmi prostě a přirozeně, ačkoli je produktem velmi rafinovaných, detailně promyšlených aranží. Naprosto vyrovnaná kolekce 8 skladeb, neumím vypíchnout jednu nad ostatní. Ani vteřinu mě nenudí, a to si je pouštím dost často. K soustředěného poslechu, ale i třeba jako kulisu pro relax, třeba v autě.

Za zmínku jetě stojí (pro sběratele, s bohatou dokumetací) Deluxe vydání alba z r. 2014 jako 2CD, kdy je přidán záznam koncertu z londýnského Odeonu v Hammersmithu z r.1975, kde je zachycen převážně repertoár z tohoto alba. Pro mě trochu nadbytečné, jakkoli kapela zní dobře i živě.

Supertramp nejsou nějaký stylotvorný milník historie rocku. Jen „pouhá“ dokonalost.