Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.11.2019

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*