horyna - @ 16.02.2018 | #

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

Voytus @ 16.02.2018 09:08:53 | #
Výborné album! Pro mě jsou sice nejlepší Crime of the Century a Crises? What Crises?, ale právě tohle album je proslavilo nejvíce. Nahrané je skutečně nadstandardně a navíc jde o silný materiál. Saxofonové sólo v Logical Song je pro saxofonisty něco jako sólo v Antoher Brick, Stairway to Heaven, Smoke a tak dále. Je to rock? Je to pop? Art rock? Progresivní pop? To je jedno, hlavně je to inteligentní hudba s promyšlenými texty (mám rád v textech určitou sebeironii a té je tady dost a dost). Závěrem snad, že jsem vždy preferoval psaní i zpěv bluesovějšího Ricka Davise, nic proti Hodgsonovi, protože on má na svědomí ty největší hity - oni se ale hlavně skvěle doplňovali.