Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 10.03.2012

Gentle Giant patří k těm kapelám, které se nemohou ohánět nějakým masovým úspěchem, mediálním zájmem a hitparádovým řáděním. Je to hudba vzdělaných hudebníků-instrumentalistů, kteří tvoří z umělecké potřeby a nikoliv kvůli lacinému exhibování. Poslouchali je vždycky spíš hudebníci, skladatelé, aranžéři…. Intelektuálové, než prvoplánoví rockeři ujíždějící na Status Quo, Suzy Quattro nebo Sweet. V jistém slova smyslu bych je označil za virtuální most mezi vážnou hudbou, jazzem, staroanglickou hudbou a rockem. Už tato samotná okolnost je staví do role odvážných pionýrů progresivního rocku a podobně přistupuji i k jejich hudební produkci, ke které cítím výrazný respekt…. Je ale přede mnou jejich první eponymní album a tak se do něho zaposlouchám…

GIANT – varhanní motiv přichází jakoby zdálky. Připomíná nějaké oratorium nebo mši, ale nástup důrazné rytmiky nás totálně vyvede z omylu. Zajímavé rytmické proměny instrumentace se odehrávají s velkou odevzdaností hudební formě, která je zatím v dané podobě těžko pojmenovatelná a zařaditelná. Rocková orientace je sice čitelná, ale vstupuje sem vedlejšími vrátky hodně jiných vlivů – například vážné hudby, trochu jazzu i classical rocku… Podobnost hudby může zavádět ale i ke canterburské scéně takových Caravan nebo Wilde Flowers. Zvuk mellotronu má monumentální pojetí a zatím se většina instrumentace podřizuje varhannímu soundu a výrazným sborovým vokálům. Derek Shulman jako hlavní zpěvák má přiostřený hlas, přesto nějak nápadně nevyčnívá nad komplexnost skladby….

FUNNY WAYS – krásný úvod na akustické kytary, zvuk mellotronu a smyčců přináší téměř křehké hudební téma. Některé postupy zde mají mírně crimsonovský nádech podobné melancholie, ale hlasy jsou vedeny jiným směrem. Velkou změnu znameá nástup výrazného rytmického motivu na klavír a tím se také rozbíhá celé skladba, která už je výraznější proaranžovaná. Gary Green vyměnil na okamžik dvanáctistrunnou kytaru za elektrcikou a kvílívým sólem zpestří mezihru. Vnímám zde housle Ray Shulmana a lyrické a rockové proměny.

ALUCARD – skladba, kterou bychom mohli nazvat „ryzím“ rockem přichází právě nyní. Je zde vypilovaný riff a výtečně se zde propojují unisona varhan, recorderu, saxofonu, baskytary a sugestivně působí i zvláštně vystavěné sbory s mírně zpožděným zvukem. Tohle musel aranžovat studovaný hudebník, protože jsou zde postupy symfonické hudby a vrstvení nástrojových vstupů je na svou dobu velmi neobvyklé. Náladotvorné obrazy se s daným riffem neustále rozvíjejí a přinášejí místy sound přibližující se k Van Der Graaf Generator. Psychedelické ozvěny zpožděného sborového zpěvu působí mírně strašidelně jako ze záhrobí. Fascinuje mě úžasná souhra a kolektivní cítění. Progresivní rockové postupy jsou zde zcela evidentní a nic se zde nevrací k minulým šedesátým létům, tohle je pootevření dveří do neznáma nového desetiletí v neprozkoumaném prostoru….

ISN´T IT QUIET AND COLD? – houslové téma, cinkání zvonečku přináší nečekanou téměř valčíkovou etudu, která přechází do pochodového modelu, který se prolíná se stylovými houslemi kavárenské hudby třicátých let. Tohle je ovšem všechno jistý druh nadsázky a zkoumání možností různých kreativních postupů, kam až se dá zajít. Tady jsme na ryze britské půdě. Způsoby vedení hlasů i pojetí vychází z určitých staroanglických tradic. Teď se nám pod důstojně modulujícími basy objeví i xylofon a tenhle nezařaditelný model hudby zcela určitě rockové publikum zavede do poloh, se kterými lze těžko naložit….

NOTHING AT ALL – krásně rozlamované akordy dvanáctistrunné kytary působí velmi libě a vokální linky jsou téměř panensky čisté. Ovšem basové tóny a mírné bubenické postupy nijak nepotlačují onu téměř bukolickou atmosféru klidu pohody vysněné krajiny. Vokální linka jako by pocházela od Simona a Garfunkela, ale instrumentace je zcela odlišná. Do subtilních nápad vstoupí rockové prvky s elektrickou kytarou a přinášejí více vzruchu i po rytmické stránce a opakující se motiv má patřičnou dravost nejenom ve zpěvu ale i ve větší razanci a kompozice graduje kytarovými výpady do prostoru v playbackovaných postupech až jsou zahlceny šuměním gongu a bubenickými breaky Martina Smithe a zvuk recorderu vytváří jakoby elektrický dozvuk….. Zcela nečekaně se prolínají neurotické bubenické přechody s klidnou klavírní hrou a jako přivolaná vichřice se v bouři bubenické eskapády proměňuje i klavírní hra do nějakého téměř freejazzového tvaru. Umělecký přetlak? Zdůraznění prolínání emocí? Možná od každého trochu. Zcela nečekaně se nám vrací zpět ona konejšivá atmosféra začátku skladby s akustickými kytarami a velebně nadzemským sborem….

WHY NOT? – varhanní motiv otvírá další skladbu. Má přímočarovou tvrdost a postupy téměř nekompromisní, ale přesto je aranžmá skladby vedeno v proměnlivých polohách a koření různé chuťové buňky vložené do hudebních postupů. Hammondky vévodí, ale přichází čas i pro mellotron, flétny a jemně vedený hlas jakoby z renesanční dvorské hudby. Tady je ovšem vliv King Crimson tu a tam čitelnější, ale razance rockové přímočarosti nás zase vrací do jiných sfér a Gary Green nám ukazuje, že je vynikající hráč na kytaru (třebaže nejprve nebyl pro kapelu tím pravým vyhledávaným modelem). Instrumentální postupy jsou pečlivě vypilované a vzájemně propojené do jemných detailů. Teď se zcela nečekaně skladba promění v elektrické blues s hammondkami a s razantními kytarovými vpády a dusající rytmikou. Nádherný příklad muzikantské všestrannosti!

THE QUEEN – patetický virbl nám přivádí anglickou hymnu God Save The Queen. Skladba je ovšem výrazně přetransformována a Gentle Giant si zde opravdu zařádí podle vlastního gusta. Album je u konce a posluchač se musí vyrovnat s řadou podnětů, které na něm byly nabídnuty…..

Myslím, že eponymní debut Gentle Giant byl velmi nadějným a odvážným hudebním krokem do neznáma. Podobně jako první album Van Der Graaf Generator se nesetkalo v době vydání s nějakým výrazným ohlasem a uznáním. V některých ohledech bylo zjevné, že publikum bude nepřipravené na hudební postupy, které kapela nabídla. Musím konstatovat, že mě tato hudba překvapila, ale nabyl jsem dojmu, že některé věci musejí více dozrát, aby došly uznání. Proto ve vší úctě k jejich hledačství nabídnu albu „jenom“ čtyři hvězdičky, abych trochu odstínil rozdíl jednotlivých alb.