Reakce na recenzi:

Voytus - @ 28.07.2008

Gentle Giant představují v rockové hudbě naprosto ojedinělý jev. Nechají se inspirovat snad vším, co můžeme najít v hudbě od období Gregoriánského chorálu, až po začátek sedmdesátých let. Zkuste jmenovat nějaký hudební styl a zaručeně ho v jejich hudbě najdete. Všech šest členů ovládá značné množství nástrojů (nechybí podomácku dělané perkuse, zobcové flétny, housle, cello, saxofony, vibrafon...a všichni zpívají), což zaručuje i vysokou kvalitu živých vystoupení, na kterých byli schopni nejen skladby věrně odehrát, aniž by cokoli chybělo, ale ještě je přepracovávat, aby se divák dočkal překvapivých verzí, mnohdy lepších než ty původní. A hlavně vokály. Jsem tak trochu (víc) zatížen na vícehlasy. U téhle kapely byl každý velice zdatný zpěvák, každý mohl zpívat sóla - tři sóloví zpěváci ale bohatě stačili.
A co že nám to na svém debutu připravili? Nástup ve formě skladby Giant je přímo lahůdka pro art rockového fanouška. Alespoň zezačátku je vše v pořádku, sekané riffy, množství vyhrávek, rytmické zvraty. Vypjatý zpěv, se zabarvením podobným Rogeru Chapmanovi z Family, ale bez nekontrolovatelného vibráta. Pak se ale ozvou trubky, což přinejmenším zaskočí. Místy disonance, pak skladba zklidní, zazní sólo na mellotron, v závěru se vracíme k úvodnímu tématu. Na první poslech se není čeho chytit.
Druhá skladba Funny Ways ukazuje tu něžnou (gentle) stránku kapely. Máme tu akustické kytary, housle, zpívá další ze Shulmanů, Phil. Divím se, že ho nevyužívali častěji, má totiž v hlase něco z obou dvou dalších sóláků. Derekův vypjatý projev i Kerryho jemné andělské výšky. Po dvou minutách se skladba rozjede, sólo si zazpívá i Derek, opět trubky, hammondky, klavír, pak kytarové sólo. Tady bych viděl právě vlivy moderní vážné hudby, díky trumpetovým vyhrávkám.
Alucard, další z vrcholů alba. Úderný riff, hraný unisono na kytaru, hammondky a saxofony. Chápu srovnání s King Crimson. Též tu máme zkreslený syntík jako od Emersona. Vokály v této skladbě jsou jednoduše dokonalé a zastrašující. Dobře vyvážený poměr mezi disonací a líbivostí. Ještě jednu kapelu bych ale zmínil - Van der Graaf generator. To díky zklidnění v půli skladby, podobná nástrojovka a hlavně bantonovsky zkreslené hammondky. Před pátou minutou zazní několikavteřinová podivnost, jakých bude dostatek na dalších deskách. A nezapomeňte si přečíst název skladby pozpátku.
Poté opět zklidníme. Isn't it quiet and cold? je typicky britská. Melodikou, náladou. Tady se dají najít vlivy Beatles, zase zpívá Phil, máme tu housle. Nejpohodovější věc na albu. Nejradši mám najazzlou houslovou mezihru. V jazzovém klubu by se Gianti rozhodně dobře vyjímali. Překvapí sólo na xylofon.
Nothing at all začíná jako folková píseň s akustickými kytarami. Derek a Phil ve dvojhlasech, to je nádhera. S nástupem kapely se z toho stává další riffově zatěžkaná věc, vyvažovaná klidnějšími mezihrami. Až na sólo bicích a klavíru (naráz!) zde není slabé místo. Ale tohle beru jako nějaký dobový zvyk, to najdeme snad u všech tehdejších progresivistů. Jinak nejdelší skladba Giantů vůbec (a že v rámci art rocku není devět minut žádná doba).
Další riffovka (s dechovými nástroji) je předposlední Why not. U mikrofonu vypjatý Derek a později i Kerry. Také tu máme nějaké ty klasicistní vyhrávky na varhany, poprvé se ozvou zobcovky. Změny nálad též oceňuji, píseň navíc končí bluesovým jamem.
Závěrečná The Queen není nic jiného, než úprava britské hymny, pěkný dovětek.
Co ale musím zmínit, tak je vyváženost jednotlivých členů. Nikdo nedominuje, na každého se dostane a hlavně už zde dokážou využít svých třicet (údajně) instrumentů. Kdo je neznáte, doporučuji začít právě tímto albem, samo mě teď po dlouhé době překvapilo svou přístupností. A přesto, že jsou skladby více 'vykonstruované' než 'napadnuté', tak z každého tónu cítíte člověka. Kapela si hledá vlastní cestu, těžko říct, zda vlastně někdy dospěla její tvorba k nějakému vrcholu, protože s každou deskou dokázali přijít s něčím novým, i na posledních třech slabších albech.