Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.07.2011

Třebaže brněnská bigbítová skupina Synkopy 61 patří podle číslovky mezi nejstarší skupiny v Československu, ze zcela nepochopitelných důvodů dosáhla na první skutečné regulerní vinylové album (chcete-li elpíčko) až po dvaceti letech existence!!
Nevysloužila si to tím, že by provokovala totalitní režim nějakými odbojnými texty, nebo undergroundovým pojetím hudby, ale skupina „byla z Brna“ a prosadit mimobrněnskou skupinu v Praze bylo řadu let neuvěřitelně obtížným úkolem. To se ale týkalo i Ostravy, Plzně, ale i Slovenska… Na straně vydavatele nebyla vůle jít skupině vstříc, třebaže jejich profesionální statut (od r. 1970) byl jasný a skupina vystupovala i v Polsku, Jugoslávii a Rakousku.
V šedesátých letech jejich hudba vznikala pod inspiračním dotekem Hollies, Searchers, Tremeloes a Beach Boys a Synkopy 61 dostali jako west-coastová skupina přezdívku „moravští Beach Boys“.
Do té doby jí vycházely EP desky, SP desky a tzv. LP speciál, které patří nejenom ke specifikům první poloviny sedmdesátých let, ale možná i k evropskému unikátu. Tento albový patvar umožnil pouze omezený hudební formát ve velmi sporné zvukové kvalitě. Některé tehdejší gramofony nebyly připraveny na podobný typ desek a tak motorek gramofonu občas vypínal dřív, než bylo třeba a posluchač se mnohdy ani nedozvěděl, jaká je poslední skladba na tomto originálním produktu…. Byly to hrůzné doby po mnoha stránkách a pouze pozdější digitalizace zachránila hudební záznamy pro poslech dalším generacím.
V sedmdesátých letech se objevily v jejich hudbě hardrockové aspirace od Black Sabbath (Paranoid), Deep Purple (Might Just Také You Life) a zejména Uriah Heep (Gypsy, The Park, Look At Yourself, Easy Livin´), ale i Queen a Kansas.
Album Formule I vydal Panton.
Horní část obalu opatřil docela vydařenou ilustrací, zatímco zadní byla neuvěřitelně odbyta výtvarnou bezradností a rádobyexperimentováním, což bylo známkou typické české polovičatosti. O tom, že na albu chyběly fotografie členů kapely a připojené texty raději ani nemluvím, ale tohle není vinou kapely, ale hudebního vydavatele a producenta.
Synkopy 61 se mě do té doby jevily především jako skupina jednotlivých písničkových počinů a předešlá dvě LP „speciál“ mají z mého pohledu nevyjasněnou koncepci a dramaturgický plán. Byly na něm zajímavé jednotlivé písně, než ucelený koncept, který by přesvědčoval jak po instrumentální, tak po skladatelské a aranžérské stránce..
Pro Synkopy 61 se stal od počátku r. 1974 velkou posilou varhaník, klavírista, skladatel a velmi zajímavý zpěvák Oldřich Veselý, který se vrátil ze zahraničního angažmá a jako mnohaletý zásobovatel skupiny svými písněmi se stal regulérním členem kapely. Předešlé album Xantipa s jeho hostováním bylo v mnoha ohledech nadějné, ale teprve na albu Formule jeho přítomnost vykrystalizovala a významným způsobem ovlivnila koncept alba po stránce skladatelské, interpretační a aranžérské….

FORMULE – úvodní skladba má odhodlaný energetický potenciál, který je vytvořen podle receptu Uriah Heep. Dusavá rytmika se zemitou baskytarou a varhanním soundem šlape přesně v daném rytmu. Za mikrofonem je bubeník Jiří Rybář (autor skladby), který svým brněnským timbrem cejchuje skladbu čistou výslovností za pěveckých vícehlasů kapely. V mezihře kytarista Petr Směja zahraje kratší sólo a za doplněných ruchů v podobě svištění závodních vozů se píseň za Rybářových bubenických přechodů cíleně bez odboček ubírá k závěru… Textem, vyjadřujícím citlivý pozorovatelský talent dané tematiky, opatřil skladbu dlouholetý přítel kapely František Jemelka.

TO SE STÁVÁ – úderné akordy akustické kytary otevírají další skladbu z níž cítím opar americké Santany. Je to dáno melodikou, ale i prokreslenou rytmikou. Škoda, že místo timbales, neměla skupina k dispozici skutečná conga, anebo se složka percussion více neproaranžovala, velmi by to skladbě prospělo! Harmonii v pozadí drží varhany Oldřicha Veselého, kterého slyšíme i ve sborech a v mezihře dostane příležitost ke krátkém sólu na klávesy. Kytarové party mají skvělé doprovody, ale chybí zde výraznější sólistický vstup s dominující sólovou kytarou. Píseň má příjemnou nevzrušivou atmosféru, která plyne jako tok řeky ve stanovených mantinelech…

POSELSTVÍ DĚTEM – jedna z nejzásadnějších skladeb na albu. Autorem hudby a zpěvákem je Oldřich Veselý. Její původní název zněl Dým tvé město spoutává, ale ideologická cenzura tento název nepovolila, protože by mohla být s ohledem na špatný stav ovzduší v zemi nesprávně vykládána… Jeho nosný mírně zastřený tenor se vznáší prostorem a pro obecný sound je zcela zásadní. Uprostřed skladby vnímáme i pokus o barokní varhanní postupy, kterým se mírně přizpůsobuje i kytara. Ve skladbě vnímáme i houslové party Pavla Pokorného, ale zcela jednoznačně je páteří skladby vokální složka a harmonické prokreslování nosné mollové melodie. Píseň byla vybrána do soutěžní přehlídky Bratislavské lyry 1974, kde měly Synkopy 61 naživo vystoupit. Díky intrikování organizátorů festivalu byl nakonec skladatelem Jiřím Maláskem vybrán k interpretaci skladby zcela nepochopitelně pražský zpěvák Karel Zich. Veselý jako autor hudby se zhrozil, jak bylo totálně přearanžováno jeho pojetí skladby pro festivalový orchestr, čímž byla smazána jeho původní idea. Přesto se skladba dostala do finále. Ke „zviditelnění“ Synkop 61 to ale bohužel nenapomohlo a tak budiž řečeno, že alespoň jejich původní záměr zůstal zachován na tomto albu. Skladba má osobitý autorský rukopis Oldřicha Veselého a bez ohledu na její zpracování patří k jeho nejzajímavějším kompozicím vůbec a oslovuje i jeho výtečným hlasovým potenciálem…

KÁMEN MUDRCŮ – úvod skladby trochu ve španělském stylu. Skladbu napsal kapelník Petr Směja, ale sólově ji interpretuje baskytarista Jan Čarvaš. Jeho hlas má výrazný projev se srozumitelnou výslovností. Je třeba pochválit dusavou rytmiku, dusavé basové linky a celkovou dynamiku. Výrazná melodická linka je prokreslena vokálními vícehlasy ve stylu kapely opět s nádechem Uriah Heep a rytmickými akcenty, v nichž se prolínají varhanní party s klavírními, ale i zkreslené kytarové ornamenty Petra Směji. Na svou dobu hodně emocionální vyznění skladby.

TOUHY
a) Vnuk Amundsenův
b) Epitaf Julese Verna
c) Atomový věk – závěrečná skladba je vlastně rockovou minisuitou, kterou napsal Oldřich Veselý. Na ploše více než třinácti minut se zde odehrává „minirocková opera“. Téma je řádně proaranžováno a instrumentálně se zde Synkopy 61 snaží dosáhnout na vyšší pozice. Pomáhá jim v tom dechová sekce Orchestru Gustava Broma. Pěvecké sólo má opět Oldřich Veselý se svým výrazným vokálním projevem, silným a sebejistým zejména ve vyšších polohách. Varhanní party jsou kořeněny kytarovými mezihrami, sóly a vyhrávkami. Chybí jim bohužel výraznější rockové ostří a také barevnější tón. Bicí nástroje s baskytarou ovšem šlapou v přesně sehraném tandemu jako dobře promazaný dvoutaktní motor. Experimentální část používá i ruchy (štěkání polárních psů, svištění vichřice, přelévání mořských vln). Znovu musíme obdivovat výtečné vokální party, jsou dobře nazpívané a zaranžované navíc prokreslované dechovou sekcí a smyčcovými vlnami. Pohostinsky zde na vibrafon hraje známý brněnský jazzový hudebník Alfa Šmíd. Myslím, že Synkopy 61 se zde výrazně vzdálily od písňového repertoáru a přesvědčily, že za jistých okolností a podmínek může být jejich budoucnost slibná…

Lze si jen postesknout, že bylo škoda, že už v té době neměla skupina k dispozici synthesizery a lépe vybavené nahrávací vícestopé studio, což skupinu do značné míry handicapovalo. Přesto se Synkopy 61 na albu v této skladbě vypjaly opravdu k heroickému výkonu za daných možností a schopností. Smějova kytara sice přitvrdí, aplikuje i wah wah pedál, ale chybí jí větší technická suverenita v daném pojetí. V závěrečné fázi se ovšem její úroveň zvyšuje a vnímáme její výraznější podíl, třebaže srovnání s Radimem Hladíkem nebo Františkem Griglákem zde neobstojí. Výkon skvěle sehrané kapely je ale patrný v mnoha ohledech (ať už akcentuji rytmickou složku nebo melodické práce s hlasy a celkové citlivé aranžmá) a kdo pamatuje kapelu v šedesátých letech, musí uznat, že udělala v polovině sedmdesátých let velký krok vpřed v proměnách „singlové kapely“ v nadějný náročnější pódiový útvar, který ještě potřeboval dozrát.
V daném pojetí není úplně jasná role producenta alba a také postavení textů Milana Hanáka. Třebaže mají svoji poetiku, v řadě případů se mi nezdají řemeslně dokonalé. Přitom tematika textů je inspirativní a poskytuje poměrně široký prostor k seberealizaci.
Synkopy 61 byla skupina dlouholetých kamarádských vazeb a vztahů a na celkovém pojetí alba je tato okolnost znát (existuje prakticky dodnes). Třebaže souhra kapely byla v té době díky velmi častému koncertování na velmi slušné úrovni, přesto skupina nevládla nějakými omračujícími instrumentálními výkony, což byla její nevýhoda, ale zato po pěvecké stránce patřily Synkopy 61 mezi to nejlepší, co mohla decimovaná rocková scéna daných časů u nás nabídnout. Všech šest členů skupiny zpívalo a nacvičování náročných vokálních vícehlasů patřilo k jejich nejsilnějším zbraním.
Psát recenzi o hudbě Synkop je pro mě nesnadné, protože se se členy skupiny znám a v jistém ohledu jsme v dané kamarádské shodě. Respektuji jejich obecný přínos československé hudební scéně a obdivuji jejich vytrvalost a sebedůvěru a považuji je za součást historie populární potažmo rockové hudby u nás.
Proto albu Formule I dávám čtyři hvězdičky a oceňuji jejich výrazný umělecký posun vpřed, třebaže za daných poměrů nešel přímou cestou, což ovšem v dobách normalizace první poloviny sedmdesátých let nebylo jejich vinou.