Petr Gratias - @ 19.10.2011 | #

Britská skupina Gentle Giant náleží po umělecké stránce k tomu nejlepšímu co na ostrovech vzniklo. Třebaže ve skupině působili vynikající instrumentalisté s velkým muzikantským vybavením, smyslem pro kompoziční formu a proporce v daném pojetí, přesto zde nebyl jednoznačná frontman, nějaká hvězda, která by na sebe upoutávala pozornost. Kromě toho ve skupině nebyla tendence k nějakým excesům a veškerá energie a umělecký potenciál si ubíraly jenom k vytváření hudebního konceptu, jejichž výsledky byly mimořádné.
Bohužel skupina nápadně neprorazila hranice své doby a stala se víceméně záležitostí intelektuálních posluchačů, znalců a milovníků náročnějších hudebních forem. Nikdy nezabírali v hitparádách a nestali se součástí nějakého cíleného záměru show-businessového prosazování. Protože skupina vytvářela hudební variantu, která byla vzdálená nějaké masovosti a mamutí propagací, zákonitě po jejím rozchodu jejich význam výrazně poklesl a dnes je zná jenom „hrstka“ skutečných znalců. Klasický rocker nebo italista těžko uzná jejich uměleckou výlučnost a začne se na jejich albech nudit… Tohle mám vyzkoušené ve svém okolí.
Jejich začáteční hudební polohy mně v lecčems připomínají King Crimson, ale jejich další osudy v rámci obecného úspěchu a uznání jsou v lecčems podobné Van Der Graaf Generator, a možná i některá alba Gryphonu…. třebaže tato srovnání nejsou úplně namístě…..
Když jsem objevoval svět artrocku sedmdesátých let, tak mě nabídl překupník album skupiny, kterou jsem neznal. Psal se rok 1973. Musím přiznat, že napoprvé jsem byl z alba poněkud rozpačitý, napodruhé jsem zvolna pronikl do jejich hájemství a asi napotřetí jsem objevil jejich vnitřní krásu a nadále je tahle kapela v mé sbírce jistým mystériem, ke kterému se rád vracím. V jejich intencích se pracuje s dávnými mýty a literárními základy z legend.

PANTAGRUEL´S NATIVITY – úvod připomíná nějaké téma z articifiální hudby a poté se v majestátní pojetí nastoluje prostorové hudební kouzlení, v němž vypozorováváme nejen moderní vážnou hudbu, ale i jazz a progresivní rockové výboje. Výtečná práce s dynamickým odstíněním jednotlivých vsouvaných minitémat, které dotvářejí kompozici, ale i atmosféru. Vokální linka jakoby měla vzor v tradičně vnímaném sborovém chrámovém zpěvu. Instrumentace je pestrá. Vedle dechových dřevěných nástrojů vnímáme pulsující rytmiku, vibrafon, elektrickou kytaru a posouváme se do oblasti těžko zařaditelného tématu. Rockovou identitu zde zastupuje výrazné kytarové sólo s dobře vystavěnými detaily

EDGE OF TWILIGHT – sborový zpěv doprovází zvláštní hudební doprovod. Na první poslech je to tajemná, jaksi neuspořádaná hudba, ve které může nastat jakýkoliv nepředpokládaný zvrat a vývoj. Druhá skladba jakoby byla vystřižena z nějakého divadelního dramatu. Je zde napětí a proměnlivost v instrumentálních kouzleních, ať už jsou ve hře tympány, vibrafon, xylofon. Určitě by tyto postupy zaujaly takového Carla Orffa (autora slavné Carminy Burany). Velmi zvláštní, ale přesto záhadně podmanivé….

THE HOUSE, THE STREET, THE ROOM – výrazněji nápaditější rockové téma v úvodu, ale žádný hardrock se nekoná. Instrumentace přináší zajímavé rytmické a harmonické proměny. Takovou hudbu jsou schopni psát skladatelé, kteří hudbu studovali jako uměleckou disciplínu. Není zde ponecháno nic nějakým nahodilostem, všechno má svůj vnitřní řád a bratrské trio Shulmanů – Ray, Derek a Phil se vzácně shodli při aranžérských postupech a kytarista Gary Green a klávesový multiinstrumentalista Kerry Minnear byli schopni vejít se do jejich představ a vytvořit silný instrumentální jednotku. Zrovna zde se Green opírá do wah wah pedálu při své kytarové prezentaci za asistence kreativních hammondek Minneara. Radost poslouchat jejich muzikantské nástupy a jejich smysl pro kolektivní hru, v níž se propojují klasické akustické nástroje s elektrickými. Jazzový odér spojený s renesančními postupy a přitom velmi vkusně – koho by tohle napadlo?

ACQUIRING THE TASTE – podobné postupy zvolily až po nich Gryphon. Žádná plagiátský přístup. Téměř vánoční atmosféra hudby jako padající sníh a brzkého stmívání přicházející noci kolem osamělého stavení osvětleného loučemi….nádech impresivních nálad.

WRECK – monumentální harmonické postupy s výtečnými vokálními party a s jedinečnými instrumentálními spojeními. Krásně by se tahle skladba vyjímala jako součást rockové opery Jesus Christ Superstar. Opravdu famózní záležitost. Určité postupy zněji jako historická hudba, která má základy v církevních kompozicích. Vkládání rockových prvků se zde děje velmi opatrně a jakoby s noblesou a nic vás nevyruší se soustředěného poslechu. První jakoby absolutní vyjádření hudebních hranic v konkrétních mantinelech, žádné imprese a exprese – na poměry Gentle Giant bychom dokonce mohli hovořit o „hitu“. Nic podbízivého, ale výrazně melodického a propracovaného a pravděpodobně nejvýraznějšího na albu vůbec. Závěr demonstruje postupy renesanční hudby s jakou pracují například zmínění Gryphon, ale i Amazing Blondel.

THE MOON IS DOWN – prostor pro saxofonové vstupy a harpsichord a jedinečné neopakovatelné sborové zpěvy, které jsou preparovány akustickými kytarami a předivy kláves. Rytmika se drží poněkud stranou, přesto akcentuje rytmické proměny, ale nepřebíjí atmosféru nějakými divokými breaky. Instrumentální kouzlení v mezihře je mistrovské svým provedení a úderné proměnlivými nástupy saxofonů, ale i violy a houslí. Aranžmá na vysoké úrovni přináší mimořádný umělecký zážitek v poslechu i vnímání gradace v dané kompozici

BLACK CAT – houslové a violové nástupy jsou doprovázeny perkusivními zvuky, které vytvářejí téměř panoptikální atmosféru. Cítím zde lehké našlapování kočičích tlapek, protahování jejího hřbetu, ale i šmejdění v temných koutech. Preparování zvuků dotváří ono kočičí tajemno, deklarované už v samotném názvu skladby. Velmi osobitý způsob vyjádření daného tématu….

PLAIN TRUTH – elektrické housle a kvákání wah wah pedálu elektrické kytary otevírají závěrečnou skladbu na albu. Jedinečné instrumentální postupy, které se lehce dotýkají Franka Zappy, fusion music, ale i rockových konkrétností. Střídání sborového zpívání s nástrojovými pikanteriemi se děje ve velkém formátu, přesto je tohle pojetí zbaveno nějakého falešného patosu a dynamické proměny mají velmi výrazný dopad při poslechové analýze této skladby. Velmi nadčasová hudba, která předběhla hudební vývoj a posluchače, který jí chtěl porozumět a řídí se pouze vlastními instinkty. Famózní záležitost pro toho, kdo dokáže objevit tuhle neokázalou hudební krásu a její vnitřní rozměr.

Vůbec si nedokážu představit, že by u nás vznikla kapela podobného typu jako Gentle Giant. Napodobovat Pink Floyd a King Crimson už u nás některé skupiny zkusily, ale Gentle Giant (domnívám se) by byly oříškem i pro mnohé absolventy konzervatoře. Myslím, že doba ještě nedozrála natolik, aby byl jejich význam dostatečně zhodnocen a uznán jako hudební milník… Snad se tak někdy stane.
Elektronický vývoj válcuje vnímání podobného typu hudby a za progresívní je spíš dnes vnímáno hraní na gramofony s elektronickými vymoženostmi, anebo na druhé straně různé varianty world music…
Velmi lituji, že ani Gentle Giant nepronikli v sedmdesátých letech na naší hudební scénu jazzového festivalu nebo vážné hudby. Myslím, že tehdejší hudební dramaturgové by měli velký problém s tím, kam jejich hudbu zařadit….
Gentle Giant tak neprávem upadají do zapomnění a proto si myslím, že by měl být jejich odkaz připomínán. Plný počet hvězdiček!

Petr Gratias @ 21.10.2011 07:59:32 | #
Tak honem to musím dovysvětlit...
1) Dire Straits mám rád a respektuji jejich podíl na hudbě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ostatně pozoruji, že v poslední době se na Progboardu k Dire Straits nikdo nevrací... takže žádný útok proti nim!

2) Skladba Budapest od Jethro Tull se mi rovněž líbí a z mé strany to není žádný útok proti této skladbě. Myslím si ale, že v téhle době pomalu (ale nezadržitelně) začali Jethro Tull ztrácet dech a glanc a příliš se přizpůsobovali osmdesátým létům ve své nové produkci. Na koncertech to ale díky soundu a nasazení neplatilo. Jethro Tull měli díky dlouholeté existenci pověst brilatní kapely a nemuseli dělat nějaké kompromisy.
Umíněný Anderson střídal hudebníky a přitom dobře věděl, že celý svět bude chtít, aby vznikaly deriváty alb jako byl Aqualung, Thick As A Brick, Minstrel In The Gallery, Songs From The Wood a Heavy Horses... Crest On Knave na tom není ještě tak zle, ale jiná alba v daném mezidobí šla úplně jinam a Jethro Tull začali ztrácet svoje příznivce, třebaže na koncertech to poznat nebylo, ale albové prodeje výrazně klesaly.
Podotýkám, žed mám rád i Jethro Tull, aby si nekdo nemyslel, že si to chci s nimi vyřídit....

Nezlobte se pánové, ale já ve skladbě Budapest slyším a cítím Dire Straits opravdu citelně. Kupodivu jsem si to nemyslel jenom já. Ta moje replika tedy nevede kriticky ani ke skladbě, ani k Dire Straits, ale k Jethro Tull.
O tom jak "pochybná" pro mě byla osmdesátá léta svědčí i okolnost, že Jethro Tull byli vyhodnoceni jako "nejlepší heavymetalová kapela roku" (pokud to bylo v devadesátých letech, tak se omlouvám...)
Který pitomec mohl takový nesmysl vypustit do éteru dodnes nevím, ale Jethro Tull měli k heavy metalu stejně daleko jako Aston Martin k popelářskému vozu zn. BOBR.
Tohle platí i ve spojení těch Pink Floyd a U2 na The Division Bell - Take It Back!.

Na druhé straně ale existuje jiná hudební modifikace, kdy na jednom projektu Franky Zappy Mistr, ale i jeho kytarista Warren Cucurullo napodobuje Alvina Lee, Johna McLaughlina, Al DiMeolu, ale je to tam vsazeno v jiných souvislostech a kontextu....
Takže všechno v dobrém.