Reakce na recenzi:

Voytus - @ 03.08.2008

Čtvrté album GG je mé nejoblíbenější. Obsahuje několik zásadních písní, vrací se dřívější pestré aranže a rozevláté kompozice. Každá píseň je odlišná a to jak v aranžích, tak i v náladách.

The Advent of Panurge je jedna z nejzásadnějších věcí vůbec. Vystřídají se všichni tři sóloví zpěváci, každý v poloze, na kterou jsme od něj zvyklí - Kerry v jemném úvodu, Derek ve střední rozjeté pasáži a Phil si přijde na své při doplňování obou hlasů. Jinak je to další z Rabelaisovských příběhů o setkání dvou obrů, tentokrát Panurgea a Pantagruela.
Raconteur, troubadour sice navodí dojem středověké slavnosti, ale přitom používá kompoziční postupy moderní vážné hudby.
Rockovější Cry for Everyone zpívá Derek, text je inspirován Albertem Camusem. Ale nějaký normální rock nečekejte.
Knots je naprosto ukázková! Vokální kánon - poprvé zpívají všichni - samozřejmě atonální, který se místy zvrhává v nekompromisní disonantní nářez, na své si přijde nový bubeník John Weathers při ujetém sóle na xylofon, i saxofonisté a houslista se dobře vyblázní. Zbytek populace může jen nevěřícně kroutit hlavou.
Další zběsilost je instrumentálka The Boys in the Band. Začíná zvukem roztočené mince (i na koncertech to bylo živě, bez dotáček) a pak přichází jedna z nejchytlavějších, ale i nepromakanějších skladeb GG. Divoké, nepravidelné rytmy(z větší části je ale v 3/4 taktu), najazzlé postupy, spousta divných klávesových zvuků, saxofony a neopakovatelná atmosféra. Reakce běžného posluchače podobná jako u předchozí písně.
Následující Dogs Life v této podivné, podmanivé a zvláštně snové náladě pokračuje. Opět zpívá Phil (mám jeho hlas nejradši, ty jemnější kousky zpívá fakt skvěle). I přes zdánlivou jednoduchost to není nic na první poslech.
Nejpřístupnější je další, Kerrym zpívaná, Think of Me With Kindness. Krásná melodie v kombinaci s jeho jemným, laskavým projevem a trumpetovou vyhrávkou vytváří podobně slavnostní náladu jako Three Friends na předchozí desce. Nenápadná a přitom silná píseň plná naděje (zajímavé je, že jeden z motivů připomíná jednu pasáž z melodie k Sedmi statečným:-)).
Poslední skladby jsou u GG většinou nejslabší. Totéž platí o River, ve které není moc čeho se chytit. Zpěváci se tentokrát opět vystřídají, jsou tu zajímavé, psychedelické efekty, i pár dobrých motivů, ale je to jedna z mých nejméně oblíbených skladeb GG.

Ideálně sestavené album ohledně důrazu na techniku, chytlavost, experimentování i náladu. Takže prominu i River a je to jasné.*****