Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 25.12.2019

Ani mág, který patří na artovém poli na piedestal, se nemohl vyhnout konfrontaci dobou, která rokem vydání fakticky začínala. Synti, klávesy, programované bicí a další mašinky. Vykročil vpřed, ale jako Andy Latimer opatrně, s jemu vlastní vizí a citem.

The Steppes je toho potvrzením - slučuje hackettovskou zasněnost a hravost s přímočarými, zjednodušenými 4/4 bubny. S osmdesátky zcela smířena už plyne hitová Time to Get Out, kde řádí mašiny Optigan a Roland GR i basovka jako vyrvané z pout. Slogans - chaos versus typicky zpívající kytara. Obskurní průsečík mě nikdy moc nezaimponoval. Odměnou pro trpělivé staromilce je fantaskní a mrazivá trefa Leaving. Nick Magnus se s čistým klavírem blýskne v drobné Two Vamps As Guests. Že Steve stále ohromí křehkou dojemností a citem, dokládá Jacuzzi - krasojízda s čarovnými flétnami Johna Hacketta. Jako o pětiletku zpět se pak ocitáme i v klasicizujícím skvostném "flashbacku" - Hammer in the Sand. Také The Toast má díky snivým dechům a křehkému hlasu ještě starou atmosféru, synťákem jen lehce naředěnou. The Show je hudebně drsným chladným návratem do 80tek s Cadburyho drtící basou. Ten veletoč od kousků předchozích je i na mě příliš prudký a šokující
No a swingový úlet Sentimental Institution a heavy nakládačku Hercules Unchained zkrátka musíte s nadhledem vstřebat, nebo rozcupovat. Pochválit ale nutno vyvedený, informačně i obrazově hutný remaster.

Oproti prvým, striktně artovým dílům, vydává se Defector tak za třetiny už jasně z jeho bezpečných lovišť. Stalo se komerčně dosti úspěšným a nemyslím, že by mistr autorsky zchřadl. Jde zkrátka o jiný přístup, jak vysvětluje i v bookletu. Ale stále má dost momentů, které vás nepustí od sluchátek.