Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.07.2013

Uvědomil jsem si, že na Progboardu nemám vypozorován zájem o jednoho z největších amerických avantgardistů a představitelů skutečného undergroundu – Captaina Beefhearta. Je mi jasné, že tahle hudba není určena pro mainstreamového posluchače. Je mnohdy vnímána jako zneklidňující, nestravitelná a nesrozumitelná. Zkusím se tedy i já omočit v těchhle vodách a nabídnout recenzi alba Clear Spot, které mám společně s Spotlight Kid ve své sbírce…

LOW YO YO STUFF – ten úvodní tetelivý a rozmělněný sound elektrické kytary okamžitě přivolává myšlenku na "Kapitána Hovězí Srdce". Obecně tenhle sound napodobit mi přijde v podstatě nemožné. Všechno zde má takový garážový sound a hudba je podivně kaleidoskopicky vrstvená do sebe a na sebe o zdánlivě nesourodého tvaru. Hledá se zde obtížně jasná melodická linka a tak se ustanovím na tom, že je to hudba plná nezadržovaných emocí. Beefheartův chraplavý a neznělý hlas je velmi magický a celá instrumentace vstřebává různé styly – cítím zde blues, soul, psychedelii, ale i zvláštní minimalismus.

NOWADAYS A WOMAN´S GOTTA HIT A MAN – bicí nástroje zní spíš jako papírové krabice se zvláštním neznělým soundem, ale máme tady i foukací harmoniku a pak kytarové party neurotizovaných doprovodů a přítomnost dechových nástrojů, které hrají krátké sekané přiznávky pod těžko specifikovatelný rytmický základ. Beefheart napůl zpívá a napůl deklamuje a už to máme mezihrové kytarové běsnění Zoot Horn Rolla, které je střídáno foukací harmonikou, na kterou hraje sám hlavní protagonista. Stejně jako v předešlé skladbě zde nehledám žádnou konkrétní melodii…

TOO MUCH TIME – kytarové rozbrnkané téma, přítomnost percussion a opětně i dechová sekce sekají rytmus, který se svým pojetím posouvá s s harmonickou strukturou někam k soulu. Což potvrzují i zpívané sbory Blackberries a já bych si dokázal tuhle skladbu představit v repertoáru i takového Leona Russella. Vliv americké soulové školy je zde velmi čitelný, ale zase to máme všechno zabalené do rafinované beefheartovštiny. V interpretaci někoho jiného by to možná nemělo ten hutný dopad…

CIRCUMSTANCES – tahle skladba jde naproti pořádně syrovému bluesovému pojetí. Je tady foukací harmonika a úderná rytmika Eda Marimby a pulsující basy Roye Estrady. Blues a rock zde znějí ale opravdu hodně alternativně a proměny rytmu a vrstvené struktury jsou v několika případech zcela nečekané. Beefheart se zde jako málokterý běloch přibližuje svým pojetím k opravdovému ryzímu černošskému blues a „konkurenta“ by snad našel v takovém Tomu Waitsovi. Zcela nečekaně a bez varování skladba utichne a dopad je zcela na posluchači v oné nepředpokládanosti…

MY HEAD IS MY ONLY HOUSE UNLESS UT RAINS – do další skladby Beefheart vloží jakousi větší procítěnost, což demonstrují i instrumentální doprovody, tentokrát v umírněném tónu. Nástroje zde stejně jako rytmika lehce pleská, kolotá, šeplá a pulsuje bez divokých výbojů a tak tomuto excentrikovi uvěříme i jeho „lyrickou duši“ v téhle místy až kontemplativně vyznívající písni….

SUN ZOOM SPARK – v téhle skladbě se Beefheart vrací ke konceptu předešlého alba Spotlight Kid. Dokonce mám pocit, jakoby se tahle skladba na předešlé album nějak nevešla a tak se objevila na novém projektu. Také zde cítím jakési přetransformované blues. Zoot Horn Rollo a Rockette Morton se zde v kytarových pasážích snaží se vzájemně doplňovat a přitom nepřekrývat. Díky téhle okolnosti se zdá být koncept písně čitelný a víceméně předvidateoný, což u Beefhearta považuji za zvláště významnou okolnost…..

CLEAR SPOT – opět rozostřený sound kytary s mírným vibrátem a máme zde další model undergroundové estetiky. Tady cítím jistou spolupřítomnost a spolunáležitost s Frankem Zappou, se kterým je spojovala nejen zajímavá spolupráce, ale později i soudní spory o různá autorství a porušení smluv. Na ten garážový zvuk je třeba si zvyknout, stejně jako na onu neodbytnost a neurotičnost sázené bez ladu a skladbu. Myslím, že Beefheart je rovněž i výtečný hráč na foukací harmoniku a je škoda, že ji nezapojuje ve skladbách na albu pravidelněji. Myslím, že takový milovník Queen, Asia nebo Kansas se tady určitě nenajde a bude se nudit tou neodvratně „nemuzikální“ strukturou.

CRAZY LITTLE THING – tahle skladba má zajímavá rytmická členění a podnětné proměny a také se sem vrací modifikovaný americký soul v podobě sboristek z Blackberries. Docela by mě zajímalo, jak by si s podobným typem skladby poradil takový James Brown, Wilson Pickett nebo Delbert McClinton. Je tady hodně emocí a velmi pozorná práce naslouchání během hry, do které se citlivě vkliňuji jednotlivé nástroje, což rozhodně chválím….

LONG NECK BOTTLES – tak tohle je další krystalicky čistý příklad amerického undergroundu. Všechno zde působí neučesaně a takřka bez vroucího procítění. Přesto by se o tom dalo s úspěchem zapochybovat. Beefheart zde udržuje napětí a atmosféru nejenom na bluesové platformě, ale i na úderném minimalismu. Opět nám nabídne výtečný part na foukací harmoniku. Hudební struktura je předvídatelně jaksi děravá a čitelná a tak stojí všechno na emocích, nikoliv na muzikantských rafinovanostech. Podobně jako v jiných případech i tady atmosféra vybízí k jamování….

HER EYES ARE A BLUE MILLION MILES – kytarová přediva jsou mírně uhlazenější a klouzavější. Beefheartův projev chraptí a láme se v intonaci a vedle kytar zde nechyb ani mandolína a zvuky percussion. Rozvíjení tématu se děje méně okázalým způsobem, přesto se i zde rozlamují akordy, které dotvářejí harmonickou strukturu, jinde zastíranou a zamlžovanou jako nějakou překážku…

BIG EYES BEANS FROM VENUS – kytarová témata jsou jaksi nepřehledná a utopená v řadě nespecifikovatelných emocí. Je zde i čitelný pokus pracovat s dynamikou a tak se nám hudba chvílemi vzdaluje a odmlčuje, aby se vracela opět s onou místy až nepříjemnou neodbytností. Garážový zvuk by asi mnohé hudební estetiky znervózňoval, ale je třeba mu přiznat emocionální erupce a ve spojení s originální Beefheartovou textovou poetikou zde dochází k obapolném propojení s řadou dalších emocí místy dokonale anarchistického pojetí, třebaže ten dlouhý rozvibrovaný fade-out kytary má cosi do sebe…. Nechybí zde ani ona pověstná marimba a Beefheart se ze zpěváka mění v perfomera a aniž bychom si to uvědomili najednou nás zcela nepřipravené zastihne závěr alba…

Tenhle beefheartovský opus nepatří mezi jeho klíčové projekty, kterých by si hudební kritika nějak mimořádně vážila. Je zde ale spousta velmi citlivě podávaných referenci prostřednictvím drobných promyšleností, stejně jako drobných poťouchlostí a nahodilostí… Jedno zde ale platí: ráno si ke kávě a k žemli takovou hudbu nepustíte, abyste zahájili optimistický den plný pracovních úspěchů. Ale na druhé straně si tuhle hudbu nepustíte těsně před spaním jako šláftruňk, nebo snad dokonce ke „směšným pohybům“ a zvukům v manželské ložnici. Myslím, ale že i taková alternativní hudba má svoje právo na místo na slunci a proto ji dávám tři a půl hvězdičky a protože to jinak nejde, tak tedy tři.