Mirek Kostlivý - @ 07.05.2007 | #

Moje nejoblíbenější sólová deska P.H., kvalitou naprosto rovnocená nejlepším albům Van Der Graaf Generator (Pawn Heart, Godbluff či Still Life).
Díky překladům v publikaci "Rocková poezie", kterou vydala před lety Jazzová sekce, jsem mohl taky vychutnat i nádherné texty, které si nezadají (co do kvality) s nádhernou Hammillovou hudbou. Tohle album se mi neoposlouchá nikdy, i kdyby ho v éteru rozhlasových stanic hrály od rána do večera. Což na rozdíl od jiných a "provařenějších" (typu Pink Floyd) bohužel nehrozí.

majamazzi @ 25.03.2021 17:18:30 | #
Posílám do písmem zhmotněného éteru překlad mé nejoblíbenější písně ze sólové tvorby tohoto neuvěřitelného lidského ducha. Je to nádhera, od hudby přes slova až po to poselství. Nevím, jak líp to popsat. Je vůbec možné, aby autorem tohoto mohl být 25 letý kluk?? Nechápu, obdivuju, kochám se, tiše závidím...
Snad tenhle překlad aspoň krapet zacelí tu ránu po té tak nečestně a podle zcizené (ukrást organizátorovi mejdanu v jeho vlastním kvartýru, fuj!:-) Rockovou poezii).
/Tentokrát to byla poněkud silnější káva, aby to neznělo přespříliš kostrbatě/

Forsaken Gardens / Opuštěné zahrady

Kde jsou všechny radosti včerejška?
Kde je teď štěstí a smích, co jsme sdíleli?
Pryč… jako naše dětská důvěra, sny a touhy.
Čas je zloděj…
Ten, co pustoší naše zahrady,
sdírá kůru, kácí stromy,
pošlapává záhony, vysává mízu, semena vysušuje.
V půlnočním svitu svíce poznání
se všechny barvy vytrácí… prsty zeleně šednou.

Čas, sám, jednou všechny květiny povraždí,
však ještě je čas podělit se o své pozemky, o vše, co nazýváme "svým".
Není snad horší, když všichni navzájem popřeme potřeby ostatních
a uzavřeme své zahrady jen pro sebe?

Ochlazuje se, vítr a déšť otvírají rány;
ohlédnu-li se, vidím jen přátele, které jsem ztratil.
Požáry doutnají, jak rozhrabávám popel.
Mé ruce jsou ušpiněné, má mysl otupělá,
počítám cenu sebe sama:
"Musím dál, musím pečovat o svou zahradu;
Zmlkni, teď není čas dožadovat se pardonu!"

A tak vidím zahradu, kterou jsem vypěstoval.
Je stejná jako ty okolo;
ploty, vztyčené na ochranu, vlastně rozdělují...
všechno v ruinách,
počasí zahrálo si s trávou na zpustošenou...
Opravdu někdo věří tomu, že zrovna jeho zahrada přežije?
V tom čase, jenž nám byl vyměřen, má smysl být lakomcem sám pro sebe?
Lze najít potěšení z růstu v osamění?

Přijďte se podívat na moji zahradu, chcete-li,
byl bych rád, kdyby ji někdo spatřil, než bude vše – až ke kořenům - zabito.
Teď je ten pravý čas otevřít své životy ostatním,
strhnout zdi, pokud není příliš pozdě!

Je tolik utrpení na světě,
je tolik prázdnoty a žalu a bolesti.
Někde na trati jsme všichni položili špatnou výhybku ...
jak znova vytýčíme správný směr?

Přes žal, přes bolest,
naše vlastní květiny potřebují déšť ostatních…