Reakce na recenzi:

Matouš - @ 06.12.2011

Nevím už které Hammillovo album jsem slyšel úplně poprvé. Myslím, že to bylo The Silent Corner and The Empty Stage a musím říct, že to tehdy nebyla láska na první poslech a to přesto, že jsem už v té době měl za sebou iniciaci do VDGG. Koneckonců do alb Hammilla a VDGG jsem se zamilovával vždy spíš postupným a pečlivým poslechem. Můj vztah k nim se vyvíjel a prohluboval - každý poslech mi umožňoval objevit něco, co jsem při tom předchozím nezachytil. Ale pokud by mně jaksi ve spodním proudu nekonvenovalo základní ladění Hammillovy tvorby, její trvalé znaky jako vytříbený smysl pro kompozici, dramatický projev, klenutost a arkádovitost skladeb ve kterých se velmi jemně a odstupňovaně pracuje s náladami od škály tichých napětí až po expresivní erupce, pokud by mi tedy toto základní ladění nebylo blízké, pravděpodobně bych tvorbu VDGG a Hammilla neposlouchal vůbec. Technické, instrumentální porozumění vždy může jen následovat předchůdné předporozumění.

Album Over v sobě archetypicky nese všechny popsané znaky Hammillovy tvorby. Je to tak čisté, že nemůže být víc. Osobní krize krystalizovala Hammillovu osobnost a ta se bez předsudků a zábran otiskla do skladeb přítomných na albu. Nálada alba odpovídá přesně tomu pohledu z okna, které je na titulní straně obalu. A protože u Hammilla má takřka vše nějaký symbolický význam, není náhoda ani poloha jeho ruky, která poutá pozornost ke snubnímu prstenu... Hammillův hlasový projev - můžeme tomu říkat hysterie, ale podle mého názoru jen velmi schopně a autenticky vyjadřuje velmi širokou škálu emocí. S Hammillovým dramatickým cítěním naprosto souzní a proto jej mám rád. Na albu Over je skutečně v tomto smyslu celý Hammill. Nemá snad ani smysl v tomto případě popisovat jednotlivé skladby, tak jen řeknu, že konfesijní poloha celku se projevila na jednodušší, osekané struktuře skladeb, na jisté jejich zemitosti, která působí velmi osobně a autenticky. Na druhou stranu tu máme takový "kus" jako je (This Side of) The Looking Glass, kde Hammillův hlas zazní v doprovodu symfonického orchestru. Je to jeden z nejkouzelnějších a nejtklivějších momentů alba. Velmi křehká kompozice. Lost and Found završuje celé album naprosto enigmaticky klenutým a vygradovaným závěrem. Díky Billu Pleškovi za připomenutí nezanedbatelné souvislosti s La Rossou.