Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 27.12.2019

Druhý zápis v osmdesátkách se Peterovi Hammilovi povedl se svým desátým albem Sitting Targets, které vyšlo v roce 1981. Na žádném svém díle nezněl stejně, proto jsem byl zvědav, s čím mě překvapí tentokrát. Leccos naznačila předchozí A Black Box, kde jsem zaznamenal určitý příklon k elektronice, nezasvěcení posluchači lomili rukama nad hrůzostrašnými zvukovými smyčkami a já přemýšlel kudy půjde vývoj dál.

Jisté využití různých syntenzátorů na dobarvení zvuku a pro tvorbu psychedelických výplní kdesi na pozadí dostalo zelenou. Peter jakoby naskočil na stejnou vlnu umělců, kteří se se zvukem, tak jako on, nebáli experimentovat – tak jako Peter Gabriel nebo Laurie Anderson. Překvapily rovněž i náznaky novovlnných postupů, které daly upomenout na kolegy The Police, kteří rovněž na své desce Zennyatta Mondatta v rámci stylu experimentovali s psychedelickými postupy a elektronickými smyčkami. Někdy jsem zaregistroval náznak gotické atmosféry, napadli mě třeba The Cure.

Na tomto albu Peter zjednodušil a pročistil aranže některých písní, ubylo experimentu. To nemyslím nijak ve zlém. Ale při opakovaném poslechu úvodní Breakthrough jsem najednou zjistil, že se jedná o regulerní rockový hit v nezaměnitelném podání a otiskem osobnosti Petera Hammilla. Hned v následující My Experience mě přepadl zčásti podivný pocit, zda Hammilla taky nesemlely osmdesátky, protože ten syntík v refrénu a dusavý rytmus mi připadal už trochu moc vlezlý. U akustické a něžné Ophelii jsem ještě trochu váhal, ale v Empress Clotches jsem opět nalezl Peterův rukopis – jen ten hypnoticky houpavý doprovod jako by nahráli s hlavním protagonistou již zmiňovaní The Police. Podobnou příchuť v aranžích cítím i u halucinogenní Glue. Po jejím poslechu mám pocit jako po požití nějakých opiátů. Z tohoto stavu mě však rychle vysvobodila parádní Hesitation, která navodila vzpomínky na starší alba. Pro pódia stvořená je titulní rytmicky náročná Sitting Targets s reggae saxíkem. Live provedení tuto skladbu neuvěřitelně nakoplo, ostatně posuďte sami a shlédněte video z německého Rockapalastu 1981:

https://youtu.be/w4McZZX73KQ

Dojemná balada Stranger Still s klavírním doprovodem donutí zaslzet nejedno oko a to nemyslím nijak cynicky. Navazující Sign a krásně zváštní What I Did jsou příjemnou výplní. Ponurejší a trochu slabší Central Hotel zakončila toto album s grácií.

Závěrem: Pohodovější Hammill na počátku osmdesátek, tak jak jej do té doby nikdo neznal. Po předchozích, poněkud rozervaných a temnějších albech tu Peter nabídnul nové výrazové prostředky – jednodušší aranže, rytmikou nasáklou novovlnými postupy a optimističtějším přístupem. Ač je deska mnohem přístupnější, nijak zde nerezignovala na kvalitu obsahu. Příznivcům Petera Gabriela by album mohlo kápnout do noty.

Melancholické a zadumanější myšlenky v textech již tolik neřežou a svou posmutnělostí mi připomněly některé texty Petra Fialy z Mňágy a Žďorp. Mě osobně se i tato nová poloha líbí, beru to jako příjemné vybočení a odpočinkové album po náročném Black Box.

P. S.: Nějak moc nerozumím výrokům kolegů recenzentů, kteří hodnotí toto album přívlastky "kontroverzní, těžko ztravitelné či syrové" Na mne v porovnání s některými předchozími alby působí mnohem uvolněněji. Je to první vlaštovka směrem k přístupnější Hammillově tvorbě, ke které jsem se nikdy nedostal.