Reakce na recenzi:

Akana - @ 21.08.2014

Bible hardrockového riffu a samozřejmě nejen jeho. Zeppelinovská dvojka je dopovězením a zdokonalením toho, co explodovalo o pár měsíců dřív na jedničce a co se týče nosných, původních nápadů, má ještě více materiálu, který může na posluchače vychrlit. Už tak mimořádně masivní zvuk ještě přitvrdil, Pageovy kytarové figury se posunuly ještě blíž k centru dění a často skladbu přímo definují. Bluesový kořen je stále tuhý, ale výhonky jsou čím dál originálnější. Tentokrát se kapela obešla bez přímých coverů, ovšem jen zdánlivě, protože v případě Whole Lotta Love a Bring It On Home byla inspirační injekce natolik silná, že páni autoři alespoň po letech slevili ze svého ega a přiznali spoluautorství bluesovému hitmakerovi Williemu Dixonovi, jehož písní využili už na jedničce.

Hned při úvodní Whole Lotta Love ale jasně slyšíme, že původní vklad čtveřice je minimálně stejně silný jako ten vypůjčený. Vyzývavě tokající Plant a vůdčí neodbytný riff chytře traktovaný psychedelickými intermezzy udělaly z téhle skladby právem jedno ze základních rockových evangelií. Na kontrastu jemných a řízných pasáží je postavená What Is and What Should Never Be, přičemž podobný fígl snad v ještě lepším balení je použitý u často přebírané Ramble On z druhé strany LP. Také The Lemon Song má dvě tváře: ztěžklý bluesrockový kolos se dvakrát prudce láme do freneticky pádících kytarových běhů. Mírné povolení závitů představuje Thank You s akustickou kytarou a sólově romantizujícími varhanami.

Druhou stranu už ale odstartuje další archetypální riff v písni Heartbreaker. Když si uvědomím jaká kvanta kapel v následujících desetiletích hrála a hraje v podstatě přesně tohle, nevím, jestli je to víc známka geniality Led Zep nebo zatuhnutí jejich následovníků. Nejkratší Living Loving Maid (She's Just a Woman) je zároveň nejchytlavějším songem alba. Jádrem instrumentálního Moby Dicka je pro změnu Bonhamova bubenická exhibice rámovaná opět jedním z nevyčerpatelné studnice Pageových riffů. Bluesovým inspirátorům se klaní závěrečná Bring It On Home, jejíž úvod a závěr se nese v duchu původní Dixonovy skladby, střední část ale opět rozvíjí především originální nápady kapely.

Zatímco první album bylo otiskem prvotního rauše, který muzikanti zažívali, když objevovali možnosti svých vzájemně se násobících talentů, dvojka je cílevědomější a sevřenější, završující onen raketový start do formy, k níž už v podstatě nebylo co dodat. Tenhle stav ale skupinu nenavedl na zacyklenou kolej, v níž by donekonečna omílali úspěšný model. Takoví nebyli Led Zeppelin a taková nebyla ani doba. Chtělo se dál a výš a jinam. Další desky měly přinést plody právě tohoto neutuchajícího hladu po nevyzkoušeném.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz