Reakce na recenzi:

Akana - @ 01.06.2015

Zdravý rozum i fyzikální zákony říkají, že vzducholoď z olova se nemůže ve vzduchu udržet dlouho. Ta hudební, britská, rockovými fanoušky dávno svatořečená ale zřejmě skrývá na palubě nějaký tajemný antigravitační přístroj, takže ani se čtvrtým albem dráha jejího letu neklesá, naopak míří k ještě závratnějším výšinám. Folkařské flirtování z trojky sice nenašlo v „runovém albu“ přímého pokračovatele, ale jeho výsledky se na něm přece odrážejí a hovořit o prostém návratu k tvrdšímu soundu prvních dvou desek by bylo trestuhodně zjednodušující. Teď už to není hardrock, folkrock, bluesrock ani progrock, ale jen a jen Led Zeppelin. Všechno v jednom hangáru, všechno tak velkolepé, jak jen může být, aby to ještě byl rock'n'roll a ne vyprázdněný cirkus.

První dvě skladby se přes posluchače převalí tak, že sotva popadá dech. Black Dog uhrane rafinovaným kytarově-rytmickým propletencem, Rock and Roll zase tím, jak prapůvodní dřeň deklarovanou názvem dokáže Pageova kytara zvukově rozepnout k neskromné majestátnosti a přitom se pevně držet kořenů. Svoje folkrockové průzkumy kapela zúročuje v úchvatném tolkienovském eposu The Battle of Evermore, kde Plant pěje v páru se Sandy Denny, bývalou zpěvačkou Fairport Convention, a mandolína Jimmyho Page zhmotňuje ducha starých legend. Stairway to Heaven není jen nejslavnější rocková balada všech dob, je také neoposlouchatelná. Zvolna sílící napětí až k závěrečné extázi, Plantovy tajuplné verše, něha přecházející v neurvalé hromobití... Některé písně se snad mohly stát slavnými nějakou šťastnou náhodou, tahle ale určitě ne.

Až rozverně zní po takovém představení rajcovní groove v následující Misty Mountain Hop přibarvený elektrickým pianem Johna Paula Jonese a elegantně se vysmekávající smrtícím Bonhamovým úderům. Rytmus je zásadním stavebním kamenem i pro Four Sticks, kterou pohání transovní víření bicích a zacykleného kytarového riffu a páru z ní upouští psychedelicky rozpínavé pasáže. Akustické uvolnění přináší Going to California, druhá reminiscence na folkové nálady třetího alba. A samozřejmě nechybí ani přímý odkaz k blues. When the Levee Breaks je přepracovanou verzí písně od velmistryně žánru Memphis Minnie, ale Led Zeppelin jí zcela nepřekvapivě vtiskli naprosto originální vyznění. Bonhamovy bicí duní jako Thorovo kladivo, foukací harmonika s kytarou se převalují jako ničivá povodeň, o níž tu běží.

Zeppelínská čtyřka (ale platí to vlastně pro celou tvorbu kapely) je jedním z mála alb, které dokážou smířit vyznavače kultivované složitosti všelijakých progresivních směrů i milovníky surové rockové prahmoty, tábory, které zřídka nacházejí společnou řeč. Hudba Led Zeppelin dokáže zahrnout oba póly. Kompozicemi na tomto albu povýšila skupina rock'n'roll do šlechtického stavu. A je to aristokracie mladá, vitální a energická, nikoli vyžilá a degenerovaná.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz