Reakce na recenzi:

horyna - @ 25.10.2016

Led Zeppelin, u mne zaujímají zvláštní místo mezi ostatní hudební smetánkou. I když jsem je začal prozkoumávávat vcelku brzo, pamatuji si na obrovskou zvědavost, která mne s objevováním jejich hudební náplně přepadávala a byla podepřena studiem historie kapely i utříbením jejich katalogu. Jenže ona anomálie tkví v tom, že na rozdíl od drtivé většiny okolní konkurence, jsem jaksi nikdy nepocítil úplnou snahu pídit se po jednotlivých albových kolekcích (s několika vyjímkami) a svůj názor na ně, jsem si utvářel prostřednictím výběrů, především pak dvoudisku Led Zeppelin Remasters z 90-roku, který se později přetransformoval v dosti podobný (co se samotných skladeb týče) Mothership z roku 2007 s přiloženým DVD. Na těchto, mám za to, že velice solidních výběrovkách, se nalézá to podstatné z tvorby zeppelínů a jelikož mne nikdy příliš neoslovovali skladby typu: Communication Breakdown, tudíž klasické rockující kusy, ale spíš atmosférické, tíživé, melancholické a baladické momenty typu Dazed and Confused, Babe I'm Gonna Leave You, nebo třeba Kashmir, ty jsem skutečně hltal (a miluji je dodnes), většina těchto se na best off nachází. Chápu že mnozí, vlastně asi naprostá většina namítne něco ve stylu- stavebního kamene celé hudební epochy, důležitosti kapely pro hudební svět, dokonalé spojitosti bluesové odnože s tou rockovou atd... Jistě, jistě, pravda je na jejich straně, o tom žádná, ale na rovinu, poslední dvě desky Presence a In Through... mne svou silou (kterou tu už prostě postrádám) nedokáží patřičně strhnout, první kolekce je na mne až příliš syrová a dvojce, či trojce jsem vlastně nikdy nedal pořádnou šanci (i když kvalitních písní tu je habaděj) přesto se domnívám, že stěžejní songy z těchto desek jsou na oněch výběrovkách a tak mne prosím nekamenujte, nejpřitažlivější svět L.Z. se u mne odehrává ve středu jejich katalogu. O těchto deskách nesnesu polemiku:-) to jsou klenoty nejklenovatější.

Démonický Plantův intonační projev linoucí se písní Black Dog- jsem nikdy nemusel, v dnešních dnech už mi nevadí vůbec, ba naopak mi silně imponuje, je zde neotřelá Pageho hra, solidní energická hodnota i rázné Bonhamovy bicí, hlavně ale originální stavba.
Rock and Roll- mám moc rád, velice líbezný příspěvek do kategorie skladeb tohoto typu, L.Z. se zde daří vše, od kytarového motivu, po bicí figuru i s velkým přehledem vevodícího Planta a velice dobře se jim daří rozšiřovat hranice všemožných stylových zákoutí.
The Battle of Evermore- patří k mým vůbec nejoblíbenějším skladbám zeppelínů, mandolínovo kytarové ladění je obdivuhodné, jeho prostřednictvím z reprobeden vychází naprosto čarovná atmosféra, Plant střídá různé polohy a i díky společnosti zpěvačky Sandy Dennyové získává sklaba na neuvěřitelné barevnosti.
Stairway To Heaven- netřeba cokoli psát, hudební chrám, kde obdivuji mimo jiné celkový dynamický přerod skladby.
Jonesovy klávesy otevírají pátou Misty Mountain Hop- pro mne nejslabšího zástupce na albu.
Four Sticks- oplývá zajímavou bicí technikou, hypnoticky omotávající kytarovou melodií i vrstvením Pageových kytar, Plantův přednes si zde neklade žádných hranic.
To následná, smyslná Going To California- plyne jako překrásně vyprávěná pohádka vyplněna horkým vzducem tetelicím se v daleké kalifornii.
When The Levee Breaks- těžkotonážní, harmonikou podpořené blues tu vyvěrá na povrch v doprovodu zemité rytmiky, Plantova modulovaného hlasu i neskutečně syrové Pageovy kytary.

Určitě jedno z nejdokonalejších alb nejen Led Zeppelin, ale i celé hudební produkce 70 let.