Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 27.04.2007

Čtvrté, s napětím očekávané album Led Zeppelin, je vpravdě historickým albem. Co skladba to když ne vysloveně budoucí legenda rocku (Stairway to Heaven, Black Dog), tak alespoň skvostná ukázka vybroušeného stylu, tato deska jakoby kodifikovala status stylu Led Zeppelin, kapelu musel v té hudbě identifikovat i ten, kdo ji znal jen letmo. Ale jako celek je patrné, že je to první jaksi rekapitulační album kapely, jaké si zastavení a zamyšlení, kdy se zas až tolik nedobývaly neznámé ostrovy, nýbrž se na dobytých územích budovaly monumenty. A ty ovšem stojí za to zastavení. Analogicky mi připadá u Genesis obndobné postavení alba Wind And Wuthering, kdy jakoby se kapela provést inventuru a rekapitulaci všech svých dosažených výsledků a v tomto duchu vytvořit nové dílo. U Genesis i u Zeppelinů by takové zastavení posluchači určitě uvítali i vícekrát za sebou. Zvláštní harmonie Battle of Evermore s pěveckou divou Sandy Denny se zdá navazovat na starobylé folkové nálady drsného severu, jako třeba Immigrant Song, a je to jedna z nejsilnějších písní alba. Going to California zase jako by rozvíjela zamušilou a zadumanou filosofickou epiku z předchozí That´s The Way. Four Stick a Misty Mountain naproti tomu zlehka naznačují budoucí směřování kapely, a jejich šťavnaté rytmické ovoce budou posluchači sklízet na následných dvou albech dosytosti. Stairway to Heaven netřeba komentovat, vznikala už v době akusticky orientované trojky a dozrála do mystického grandiózního opusu. Bluesovým ohlédnutím až k jedničce a dvojce, ale též přes rameno k Fleetwood Mac, je Black Dog, Robertova pyšná pěvecká přehlídka s rozzlobeně nabušeným Jimmym za zády. Rock and roll jako by chyrakterizoval celou tuto desku: Žádné velké experimenty, dostanete klasiku v podání jedné z nejlepších rockových kapel světa! A závěrem - When The Levee Breaks opět vyvzlínalo z různých starších podnětů a už slyšených skladeb bluesového podhoubí, ale v tomto podání, klobouk dolů. Dodnes se mohou bubeníci učit na tom parádním začátku, kterým se Bonzo Bonham zapsal do dějin. A když už jsme jmenovali všechny, JP Jones zde samozřejmě odvádí svou perfektní práci, na koncertech dokonce supluje part Sandy Denny v Battle of Evermore. Zajímavé je, že údajně odpadem z alba byly takové parády jako třeba Down by The Seaside nebo Night Flight. Snad i proto mi tato deska připadá být svým hudebním pojetím i soundem logickým předchůdcem Physical Graffiti více pestrobarevná, zdaleka ne tolik kompaktně sevřená a hutná, naopak bizarní a namnoze experimentální Houses of the Holy.