Reakce na recenzi:

Martin H - @ 18.02.2017

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k novým vlivům a trendům hluché a slepé a vydaly se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název Who's Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se svými hudebními pobratimy se nesnaží kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro vekou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám? Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O'Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won't Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin' in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who's Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. Když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i nové dekádě.